O naší rodinné chatičce jsem vám chtěla něco povědět už snad předloni. Letos je to ale vzhledem k situaci vyloženě povinnost! Ale začnu napřed trochu zkraje.
Když jsem byla malá, prázdniny s babičkou a dědou na chatě a chalupě jsem úplně zbožňovala. Rodiče od mamky měli vesnickou chalupu na Vysočině, rodiče od taťky
retro chatičku z 60. let na brněnské přehradě. Tehdy v devadesátkách chataření ještě dost frčelo a všechny chaty na Prýglu byly udržované a plné lidí. Všichni se tak nějak znali a navštěvovali, já osobně jsem před těma 20+ lety s babičkou obešla hezkou řádku chat v okolí. Jakmile jsem se ale dostala do puberty, s babičkou jsme začaly jezdit spíš k moři a "na přehradu" už jezdil akorát děda. V přehradě se navíc na dlouhé roky nedalo kvůli sinicím vůbec koupat, postupně tudíž osiřely skoro všechny chaty, kempy a i hospody v okolí. Mnoho let jsem tam skoro nebyla, když pominu například svaťák, kdy jsme se s holkama společně učily češtinu na čerstvým vzduchu (a sakra dobře jsme udělaly!).
Postupem času na chatu už nejezdil vůbec nikdo, takže si začala tiše a nenápadně chátrat.
A pak, před pěti lety, jsme byli s partou z práce na vyčištěném Prýglu otestovat paddleboardy. Pro jistotu jsem s sebou vzala klíče a navrhla, že bychom se mohli na chatu skočit osprchovat. V té partě lidí byl shodou okolností i můj budoucí muž, na základě čehož doteď občas říkám, že
se mnou začal chodit hlavně kvůli té chatě. A přeháním jenom trochu, protože musím říct, že to bylo fakt hlavně jeho nadšení a touha po stejku z grilu, proč jsme spolu na naší rodinnou chatu začali jezdit. A plavat v přehradě, grilovat, sbírat lesní jahody, číst si večer u krbu a dokonce i několik partiček
prší jsme dali. A já - protože jsem já - začala pochopitelně
snít o tom, co by se jak dalo vylepšit, zútulnit, opravit a tak nějak aktualizovat.
Jeden rok se ovšem ucpal záchod, takže jsme (a tím myslím Jiřího) opravovali záchod a fakt nechcete vědět, jak to probíhalo. Pak se ucpal odpad ze dřezu a my (a tím myslím Jiřího) jsme překopali půlku zahrady ve snaze najít konec trubky. Pak zas prasknul záchod. Pak se pokazil bojler. Pak jsem rodila.
No co vám budu povidat, furt něco!
Ale letos, letos přišla pandemie. Nejlepší nakonec!
S ní ale přišel i náš čas do toho konečně pořádně praštit. Co jsme letos na chatě s mírně opoceným souhlasem rodiny všechno provedli a ještě provedeme, vám ukážu někdy příště, ať ten článek nemá 200 km.
Dneska mám připravený obrázky, který jsou mi při té naší "renovaci" inspirací a který mám všechny uložený na pinterestové nástěnce a zadumaně na ně po večerech zírám. Tož jdeme na to!
1. Na tomhle obrázku se mi kromě toho božího okna a lavice (a kamínek a obložení) hrozně líbí barvy. Zemité tóny chatičkách rozhodně sluší!