Tak jo. Než se do toho pustím, prosím berte na vědomí, že:
1. nejsem žádná fashion bloggerka ani modelka - a tenhle článek je primárně z
kategorie DIY s bonusem v podobě protivného mrmlání
2. fotky fotil nepříliš nadšený manžel na mobil podle toho, kde jsem se v dané garderóbě vyskytla - a podle toho to i vypadá :))
3.
je to brutálně dlouhý - a to jsem celej jeden dlouhej odstavec plnej hejtů na polyester smázla!
4. pokud vás zajímá čistě jen část o mém šití, srolujte k podnadpisu
A co teda s tím
Varování máme z krku, tož pojďme na to!
Trocha backgroundu
Nutkavá potřeba naučit se
doopravdy šít ve mně rostla už několik let. Jako děcko jsem se samozřejmě furt převlíkala za princezny a nějaké honosné róby ze záclon jsem si pomocí sichrhajcek a příležitostných experimentů na babiččině šicím stroji i spíchla. K rovným švům a střihům jsem se ale nebyla schopná dopracovat ani poté, co jsem o deset let později dostala svůj vlastní šicí stroj. Jo, dokázala jsem ušít povlak na polštářek anebo závěsy, ale cokoliv složitějšího nešlo napasovat na
pracovní postup "punk" (čili žádný měření, žádný střihy, prostě to tady nějak šmiknu a tady to nějak sešiju) a tím pádem to pokaždé skončilo troškou zuřeníčka, zamuchlanejma nitěma a zničenou látkou.
V podstatě celý gympl byla většina mého šatníku postavená na sekáčích s každoročním Ježíškem z konfekce. Na vysoké se mi už sekáče tolik obrážet nechtělo a po nástupu do práce už na to ani nebyl čas. Jenže někdy po dvacítce jsem všech těch polyesterových halenek, viskózových šatiček a akrylovejch svetrů za pár stovek začala mít fakt plný zuby.
Jsem znamením váha, navíc poměrně dost náročná. V obchodech se mi skoro nikdy nic nelíbí, velikosti mi nesedí - a když už mi něco padne do oka, sáhnu na to a mám pocit, že to si rovnou můžu oblíknout pytel na odpadky. Bavlněnou košili jsem u nás aktivně sháněla asi rok (a nesehnala), svetr z čisté vlny seženete akorát v tom sekáči (nebo teda i Benettonu, abych nekecala) a hedvábí je u nás něco jako Colombova manželka.
Nesnáším nepraktické trendy, co sedí tak dvou procentům populace,
miluju pohodlné a praktické věci, co pak nosím do roztrhání. Černý bavlněný kalhoty jsem si po prošoupání koupila 3 x za sebou ty stejný, bavlněnou košili jsem nakonec ulovila v Uniqlo a mám odtamtud dohromady čtyři ty stejný v různých barvách. Pokud mi v klasických obchodech něco vyhovuje střihem i materiálem, bouchám šampáňo - moc se mi to totiž nestává.
A co teda s tím
Pokud máte s konfekční módou podobný problém jak já, ale do šití se vám nechce, máte několik možností -
sekáče, lokální značky anebo
švadleny. Ano, je to proces náročnější časově anebo finančně, ale pokud stejně jako já nepotřebujete mít každý den nový model a časté změny vlastně ani nemáte rádi, pak je to pro vás proces zcela ideální. Mně móda nebaví. Respektive - mně rychlá móda nebaví.
Stejně jako v interiérech mě baví nadčasovost, kvalita, hravost a osobitost. Šít jsem se tedy chtěla naučit i proto, že jsem měla pocit, že mi vlastně ani nic moc jinýho nezbývá.
Začala jsem tím, že jsem vloni konečně pořádně otevřela knížku
Love At First Stitch, kterou jsem si před
lety dovezla z Londýna. (Mimochodem, v tom článku jsou vyfocený i nějaký ty košile z Uniqla)
Podle knížky jsem pak ušila myslím troje pyžamový kalhoty, následně vylepšila střih a ušila ještě další troje. Pýžo tak má ode mě manžel, sestra, mamka, taťka i nejlepší kamarádka.
Po prvních dvou pyžamech přišel bod zlomu - vloni na jaře jsem se přihlásila na
víkendový kurz šití v Brno šije, šmahem odmítla nabízené začátečnické projekty a prohlásila, že
chci sukni do pevnýho pasu na zip. A stalo se.
No, to jsem trochu zjednodušila. Na úplném začátku jsme v kurzu prošívali papír, pak přišel na řadu povlak na polštářek a pouzdro, ve kterém mám dneska šitíčko. První den po obědě jsme si pak mohli vybrat jednoduchou halenku nebo sukni na gumu, kterou šila většina osazenstva. Jenže já sukni do gumy nebo střečového pasu fakt nechtěla, protože bych ji nikdy nenosila. Lektorky byly naštěstí úplně zlaté, vymyslely mi střih pasu a prakticky mě celým procesem provedly za ručičku. Výsledek tenkrát předčil veškerá má očekávání - ta sukně se fakt dá nosit! A je to tahle: