Projekty s razítky I. - papír

Protože už všichni máte doma vyrytý kilo razítek a jenom čekáte, až vám ukážu co s tím, dneska se do toho konečně dáme:)).

Protože se blíží zase nějaký období narozenin či co, potřebovala jsem balicí papíry. V Ikei jsem koupila roli papírů za dvacet korun a už to jelo. Použila jsem strašlivě smrdutý tempery, který jsem kdesi vyhrabala. S temperou se pracovalo dobře, přesto radím udělat několik zkušebních otisků někam mimo, abyste dobře odhadli hustotu barvy. Rycí guma je trochu náladová a nenechá si líbit kde co, musíte jí trochu přemlouvat. Nejlépe fungovalo jenom pár kapek vody na trochu barvy.

Vždycky jsem si zvolila dvě barvy a dva motivy - jeden hlavní a jeden doplňující. Sup nebyl na skladě, tak tam přilítla růžová holubička, no a co;).

Úroveň českých penzionů aneb estét na výletě

Minulý týden jsem přemýšlela, o čem bych tak napsala, a dlouho to vypadalo na plejádu v Čechách neznámých druhů italských těstovin a dezertů. Jenže jsem většinu sežrala dřív, než jsem to stačila vyfotit a to něco, co jsem vyfotila, je ve čtyřech různých telefonech. A taky mám teď tak nějak špatnou náladu a toužím po tom všechno kritizovat a být zlá a protivná. No a tak jsem si řekla, že by nebylo špatné se krátce pozastavit nad úrovní českých ubytovacích zařízení, když mám teď v živé paměti jedno italské.

Vloni na jaře jsem na jedné překrásné svatbě nocovala v takovým úletu, že jsem si chvíli nebyla jistá, jestli nebyl ve svatebních koláčcích (které byly mimochodem naprosto geniální) nějaký bonus. Pokoji tradičně dominovaly polstrované postele, ale kouzlo tkvělo v detailech - keramičtí sloníci a zarámové puzzle, které zobrazovalo jednorožce běžícího po fialové pláži za svitu měsíce. Byl to dobrej punk, ale foťák jsem tenkrát neměla a na stránkách hotelu mají fikaně jenom jeden velmi střídmý obrázek, čili bohužel. Pokusím se vám to ale vynahradit jinými, běžně dostupnými obrázky českých penzionů. 

Hodně levnějších českých ubytovacích zařízení má dva styčné body - již zmíněné polstrované postele a hnusné povlečení podivných barev. Na začátek malé srovnání.

Polstrovaná postel BERTA za 13 999 korun. Láce.

Zdroj: http://www.sconto.cz/cz/produkty/postele/berta-2805046-xx

Svítíme i po Vánocích

Tak jsme včera konečně odstrojili stromeček. Možná trochu pozdě, ale naše jedličky vždycky vydrží dlouho a ke konci krásně voní a navíc se do odstrojování nikdy nikomu nechce. Jenže tma je pořád a teď už ji ani nerozjasňují malý barevný světýlka, což považuji za vcelku neveselé, ne-li dokonce depresivní. Pro všechny příznivce světýlek nejlépe po celý rok jsem dala dohromady pár obrázků, kterými se můžete inspirovat, jak si "osvětlit" svůj domov i mimo Vánoce.

První obrázek mí dva věrní fandové asi poznají, protože se jedná opět o vázu s větví nad mou postelí. Tentokrát je však hlavní objekt jiný. Měla jsem několik let takový velký světelný závěs z hvězdiček, jenže po letech několik hvězdiček odešlo a už zkrátka nesvítily ani po výměně žárovky. Závěs jsem ale i tak nedokázala vyhodit a radši jsem ho vrzla do vázy. Poté jsem se nezapomněla poplácat po rameni, jakej jsem to ale pašák. Získala jsem totiž dle mého názoru bezva večerní dekorativní osvětlení a navíc v tom chuchvalci nejdou nesvítící hvězdy vůbec vidět.

Chilli con carne - můj recepic

Tak a dneska trochu jinak. Moje drahá polovice už delší dobu prudí, ať mu udělám chilli noc carne, tak já teda že jo. Je to recept můj – čili jestli chilli někdo jedl v Texasu se sombrérem na hlavě a bude mít pocit, že takhle jako ne, tak sorry. Je to značně mňam, nicméně nic pro vegetariány a jiné býložravce. Vy se na to možná radši ani nedívejte.

Budete potřebovat:

• hrnec s kvalitním dnem
• červenou cibuli – 1 velkou či pár malých
• mleté hovězí maso, popřípadě směs hovězího a vepřového (trochu lehčí varianta)
• velkou papriku – jestli to chcete pěkně barevný, tak zelenou
• konzervu červených fazolí
• půl konzervičky kukuřice
• rajčata – buď dvě velikánský či víc menších
• krabice rajského protlaku
• kukuřičnou mouku na zahuštění
• pálivá paprika, chilli nebo chilli papričky, česnek, koriandr, sůl, pepř, olej
• co k tomu: my si děláme kynutý placky a la pita, ale ideální jsou samo tortily

Jak vyrobit razítko - návod

Mňo a dneska si konečně dáme další návod na to, jak něco vytvořit. Jistě chápete, že praktické články jsou poněkud náročnější na přípravu, tudíž je nemůžu chrlit dvakrát denně, ale čas od času se budu snažit s něčím novým přijít.

Dneska bych vám chtěla ukázat, jak si poměrně snadno vyrobit vlastní razítko. Můžete jím pak razítkovat dopisy, poznámky, balicí papíry a kdovíco všechno ještě.

Budete potřebovat:

• staré gumy na gumování a/nebo gumu na rytí z potřeb pro umělce (formát A4 za stovku)
• rydlo – nejlépe dvě násadky, spíš menší
• tužku a papír
• řezák a nůžky
• popřípadě dřevěný špalíček a lepidlo

Levný porcelán aka co nakupují chudí estéti

V úvodu tohoto článku vyjevím něco, co o mně zasvěcení ví, ale zbytek si možná trošku ťukne na čelíčko. Abyste rozuměli, já jsem děvče praktické, a tudíž si již několik let schraňuju věci „do výbavy“. Nejde ani tak o ty vdavky (i když pravda, ten svatební boom v mém okolí započatý v posledním roce by zblbnul každýho), ale hlavně o tu budoucí domácnost, které se doufám jednou dožiju. Jenže se mi často stává, že když se mi něco opravdu líbí, většinou to stojí částky způsobující mi záchvaty hysterického smíchu. Obvykle jsem tedy nucena hledat alternativní metody (popřípadě sponzory).

Jak jsem již zmínila (a většina z vás stejnak ví), podzim a začátek zimy jsem strávila ve Švýcarsku. Jelikož je to země zatraceně drahá, možnosti nakupování nebyly pro chudou českou studentku zrovna ideální. To bych to ale nebyla já, abych stejně neodjížděla o několik kilo těžší, než jsem přijížděla (a tentokrát se to výjimečně a šokézně netýkalo mýho zadku). Bylo mi totiž vyjeveno tajemství Armée du Salud (Armády Spásy), respektive jejich vetešnictví, které se stalo mým asi nejoblíbenějším místem ve městě. Dalo se tu narazit prakticky na všechno a to včetně použitých štětek na záchod. Nojo, Švýcaři berou to vyklízení pozůstalostí z gruntu.

Štětky od záchodu ovšem nebyly zrovna cílem mých nákupů. Chodila jsem číhat na nádobí a i když můj vytoužený slavnostní servis stále zůstává na mém pomyslném seznamu neodškrtnut (potkala jsem ho, ale bylo nutné k němu zakoupit cca 20 dezertních talířků, což je i při mé zálibě v dortech trochu moc), přeci jen byly nějaké poklady objeveny.

Berte to tedy jako inspiraci a ukázku toho, že ani věci do domácnosti, které sami nevyrobíte, nemusí nutně stát spousty peněz. Situaci v bazarech českých, respektive brněnských, budu muset lépe zmapovat.

Konvice slepice trubice

Protože je na focení furt tma jak v Mordoru, rozhodla jsem se s váma dneska podělit o výsledky mého průzkumu, který jsem absolvovala v rámci prokrastinace několik týdnů zpět. Nevím proč, ale rozhodla jsem se, že se podívám na rychlovarný konvice. Ne, že bych chtěla momentálně nějakou kupovat, ale tak nějak mě zajímalo, jestli vůbec existuje nějaká, která by se mi opravdu líbila.

Obecně mě z nějakého esteticky – detailistického důvodu vnitřně znepokojuje myšlenka krásné nové kuchyně a bradavicí v podobě konvice, která se furt používá, takže se neschovává, ale přitom je hnusná. Konvice, kterou máme doma, je nerezová a tak nějak esteticky nezávadná. Takže sice se občas zapomene vypnout a bublá hlasitostí vynořující se válečné ponorky, ale nijak zvlášť mi nevadí (ale ani mě nijak zvlášť nefascinuje). Ostatní konvice, se kterými přicházím do styku, jsou většinou zoufale plastové a tak nějak….ne přímo škaredé, ale rozhodně ne takové, na které bych se chtěla každej den při pobytu v kuchyni koukat. Snažila jsem se teda najít takový konvice, který fungujou jako samostatný prvek v kuchyni do které patří a ne jako všude zavazející spotřebič. Nebo taky zkrátka ty, který se mi líbí. Kdyby se vám něco zalíbilo, tak jsem očumovala na Mall.cz, Alza.cz a Datart.cz, ale ne všechny konvice jsou skladem (to mi bylo tak nějak jedno).

Konvice, kterou to vlastně všechno začlo, protože jsem ji potkala v nějakým článku, je tahle od designéra Karima Rashida pro Gorenje:

Kdo má (polstrovanou) židli, ten bydlí?

Jelikož to vypadá, že s těmito světelnými podmínkami budu moct něco viditelně vyfotit až tak na jaře, nezbývá než se pustit do trochy teorie doplněné obrázky strýčka Google. Chtěla bych se tedy krátce zamyslet nad bydlením v Česku.

Mám s kulturou bydlení u nás poměrně velký problém. Obávám se, že je na tom velice podobně jako kultura oblékání, která v globále bohužel stojí za prd. Na toto téma si můžete zanadávat či se pobavit na Modním pekle, ale věnovat se často úděsnému stavu našeho bydlení je poměrně oříšek. Jednak proto, že něčí obývák nepotkáte obvykle na ulici a jednak proto, že když už ten úděsný obývák opravdu potkáte, patří někomu, kdo vás do něj pozval. Těžko tedy budete koštovat kanapky a vykřikovat „jé, ty máš ale hnusnej byt“.

Znám byty hnusné, znám byty zcela průměrné a tedy ničím zajímavé jak v pozitivním, tak negativním smyslu a znám i pár interiérů, které jsou osobité. A osobitý je myslím zásadní slovo. Interiér nemusí být vybaven nejdražšími dizajnovýmí kousky z poslední kolekce libovolné zazobané firmy, ale musí mít duši. A nejde o prachy, ale o nápad a styl. V bytě jako showroomu dokáže bydlet málokdo. V tomhle byste třeba bydleli?

Zdroj: http://www.nabytek-eno.cz/rs/loznice/loznice-v-modernim-designu/

Všechno to omotám!

Předloni na jaře jsem v období před státnicemi prokrastinovala opravdu vcelku extrémním způsobem. Nejenže jsem měla mononukleózu, čili mi do hlavy nelezlo vůbec nic a sem tam jsem si nebyla ani schopná vzpomenout jakže se jmenuju a kde to sakra jsem. Já se navíc rozhodla komplet předělat svůj studentský pokoj, aby mi vydržel až do těch třiceti, jak mám od rodičů dovoleno.

O tom, jak postupovat při renovaci studentských pokojíků, si povíme zas jindy. Dneska se chci zaměřit na jeden konkrétní projekt, který jsem pro svůj pokoj tenkrát zrealizovala a to sice omotávání všeho, co mi přišlo pod ruku. No, to zas trochu přeháním, nicméně cosi jsem věru omotala. Základní myšlenka vzešla z potřeby velké dekorace na poličku nad postel, jelikož prostor nad ní byl tak nějak smutně nezaplněný. Na tapetách, které jsme lepili způsobem stavícím Pata a Mata do pozice žabařů, se mi opakuje motiv větví. Chtěla jsem tenhle motiv zopakovat, tak jsem se vydala na zahradu pro ten správnej klacek. Ten jsem posléze ořezala, zbavila kůry a nabarvila akrylovou barvou, kterou mám na (zas jiné) stěně. No a přišlo to omotávání: