Zrenovovaný sekretář a tapeta v pokojíčku

Když jsme se už skoro před rokem!! přestěhovali, myslela jsem, že dětský pokojíček bude jednou z prvních místností, které vám u nás ukážu. Ale i když střípky už jste tu a tam vidět mohli, hotový pokojíček stále není a článek tudíž taky ne. Přitom paradoxně vypadal po nastěhování nejlíp a možná i proto ho tak trvá dotáhnout. Hlavní důvody jsou dva - ten největší je původní dřevěné obložení jedné ze zdí, které chci obrousit, natřít a vrátit. A ten druhý je starý sekretář, u jehož několikaměsíční renovace jsem si musela klást nespočet otázek o hodnotách mého IQ a psychickém zdraví.

Ale od začátku. Tenhle sekretář měla kdysi v pokojíčku moje babička. Původně byl červeno-žlutý, vevnitř byl potažený měkkou podložkou na psaní a hlavně byl celý z masivu. Někdy před pár dekádami dostal sekretář do pokojíčku můj strejda, který ho natřel sytě zelenou barvou v kombinaci s černou. Sekretáře mi vždycky připadaly jako děsně kůl kusy nábytku, kór když jsou dřevěné a né z dřevotřísky, ze které se dneska dělá úplně všechno. Tmavě zelená s černou by se sice do pokojíčku nehodila, ale zbavovat se ho mi bylo líto. Takže bylo rozhodnuto - renovace!

Tímto chci veřejně poděkovat mému muži, bez jehož pomoci by nám ten sekretář stál na chodbě asi navždy. Jaksi jsem zapomněla, že už nejsem ani student s horou času nebo single mlaďoch bez závazků, ale matka dvou dětí z divokejch vajec a bydlím v bytě, kde je seznam úkolů a nedodělků delší než slovník.

Takže prosimvás, hrdě vám představuji zrenovovaný sekretář, na kterém jsem začala pracovat začátkem listopadu 2021 a poslední nátěr na něm zaschnul někdy v květnu. Tou dobou také konečně přestal zavazet před skříněma v předsíni a začal plnit svou funkci jako úložný prostor na hračky. A včera se mi ho konečně podařilo nafotit. Hurá! 

U nás v ložnici a kde hledám, když nevím

Jednu ze dvou skoro hotových místností (naši kuchyň) jste už viděli, nezbývá tedy než se s váma podělit i o tu druhou - naši ložnici. V ní nám chybí opravdu jen pár "detailů", jako zarámovat a pověsit obrazy a časem vyměnit vypínače u postele za kulaté keramické, jinak si ale tuhle místnost můžeme víceméně odfajfkovat. Je jasný, že aktuálně máme vedle postele dětskou postýlku, která půjde časem pryč - a pak budu patrně docela vehementně přeskládávat. Jenže to už bude verze 2.0 o které toho upřímně řečeno zatím moc nevím. Pojďte tedy dál!

Střípky z nového bydlení

V novém jsme už víc jak měsíc, ale konec rekonstrukce je furt v nedohlednu. Zatím pořád hledám nějaký "rytmus bytí", ale moc mi to nejde, protože řemeslníci si u nás doma stále podávají kliky. A nějakou dobu ještě budou. Aktuálně jsme začali řešit rozpadající se balkón a repas oken a dveří, což jsou projekty, ve kterých budeme pokračovat až do léta. Netrpělivě čekáme na kuchyň, která se o pár týdnů posunula a ještě rozdělila na tři fáze místo dvou. Jinými slovy hotové není nic a ještě nějakou dobu ani nebude. V každé volné chvilce se snažím buď řešit drobné nedodělky anebo odpočívat. Na pořádné články tak pořád není prostor, ale abych vás nenapínala, vyfotila jsem dneska pár detailů. Jen tak, sobě pro radost... vám třeba taky!

Z ložnice...

Organizace mojí pracovny & boxy z ČistéDřevo.cz + odkaz na můj nejobsáhlejší rozhovor ever

U nás doma je poměrně hodně věcí, což se s příchodem naší dcery pochopitelně ještě umocnilo. Na začátku se mi ale podařilo nastavit ve věcech vcelku funkční systém, tzn. každý krám má u nás doma svoje určené místo. Úklid tak kupodivu vždycky trvá akorát pár minut a většinou stačí poklidit jenom hračky, případně odložené roznošené oblečení a pár papírů. Jiné věci se u nás doma díkybohu nijak zvlášť nekupí. S jednou výjimkou. Velikou výjimkou. Strašlivě hrůzostrašně katastroficky odpudivou výjimkou jménem můj pracovní stůl. Ale protože jsem srab a chci mít pěknou homepage, jako první fotku dávám sneak peek "po":

Příběh naší staronová diskokoule

Po ptákovině jménem diskokoule jsem toužila od doby, kdy mě v jednom videu na Youtube naprosto uchvátila hromada prasátek, které tahle věc vrhá na slunečním světle. Blížil se tenkrát podzim a já si říkala, že taková diskokoule by mohla být ideálním nástrojem na boj proti tmě a blbé náladě. Takže někdy v září jsem si sedla doma na gauč, hluboce se zamyslela, jestli jsem normální - a dospěla k závěru, že snad ne a že si koupím diskokouli. A tak se i stalo.

Jenže pak přišla tma a podzimní únava (sem to prostě nestihla), takže koule ležela v nevybalené a dokonce ani neotevřené krabici pod oknem snad několik měsíců. Jo, bylo to se mnou fakt špatný.