Křeslo Togo od Ligne Roset - začínám šetřit

Možná za to může to množství housenek, který aktuálně potkávám v rámci čtení dětské literatury (každá knížka obsahuje alespoň jednu housenku, true story!), ale do ikonického křesla Togo z dílny designéra Michela Ducaroye jsem se aktuálně totálně zabouchla. Je cáklý, ikonický, evidentně pohodlný, děsně drahý, vtipný a prostě skvělý. Sice mi trvalo se k němu dopracovat, ale teď si představuju, jak si v něm hoví moje děti s knížkou (nebo buďme realisti, s krtkem na tabletu, že) a dojímám se.

Trocha rychlých faktů na začátek a pustíme se do obrázků. Togo je asi nejznámějším kouskem francouzské značky Ligne Roset, pro kterou ji v roce 1973 navrhl Michel Ducaroy. Vzhledem k tomu, jak často se poslední dobou střední proud interiérového designu vrací právě k 60. a 70. letům, není divu, že i tohle křeslo aktuálně zažívá něco jako znovuzrození. Togo existuje nejenom jako samostatné křeslo, ale i jako lenoška, pohovka, rohový kus a dokonce i jako mini dětská verze. Dohromady si z nich můžete poskládat celou housenčí rodinku! Mně by teda stačilo jenom to křesílko. Třeba růžový nebo modrý. Kdyby vám doma někomu překáželo, tak beru! 

1. Hrozně mě na tomhle kousku baví, v jak různorodých interiérech se s ním lze setkat. Takový solitér a přitom oslovuje celé spektrum lidí.

zdroj

Jarňoletní kolekce dánské značky Hübsch

Tak mi zas opožděně došlo, že už jsou nějakou dobu venku jarní kolekce, a tudíž i hromady krásných letních fotek. A to už jsem prosím nad celou řadou slintala! Dneska jsem se tedy mým oblíbeným značkám podívala na zoubek trochu víc z blízka a jako vítěz, kterého jsem se rozhodla dát do článku, mi vyšel dánský Hübsch. Ten se v lookbooku paradoxně drží hlavně interiéru a fotky ven do přírody nevyhání. Jenomže - mně se prostě nejvíc trefil do noty. Progres téhle značky, jak ji sleduju už celé roky, je totiž fakt neskutečný a mně přijde, že rosteme tak nějak spolu. Spousta prvků je mi hrozně blízkých a baví mě představovat si je v našem budoucím doma, kam mi strašně dobře sedí do mého vysněného "konceptu". Fandím jejich top kvalitě, miluju jejich krásný dubový nábytek, ale baví mě i barevná hravost doplňků, které jsou jinak poměrně minimalistické. A ještě ke všemu to mají dycky tak krásně nastajlovný a nafocený, že nehraju (tzn. chci to taky takhle umět).

Ach ich! Naprosto seriózně uvažuju, že nám jednou pořídím tenhle jídelní stůl - má na délku dva metry, takže přesně moje představa. Akorát si nejsem jistá, jestli je dýha dobrý nápad, co myslíte, máte s dýhou na jídelním stole zkušenost? Moc se mi taky líbí jejich barevné skleněné nádobí.

Plánování naší koupelny

Po dětském pokojíčku jsem se rozhodla vrhnout na článek o návrhu naší budoucí koupelny. V té se totiž dějí velké věci, podomítkové baterie už jsou pod omítkou, teď v týdnu snad přijde nové okno a brzy se začne moje vize uskutečňovat. Bojim se, těšim se, každopádně radši ten článek napíšu teď, dokud ještě netuším, jestli to všecko zapadne anebo ne. Kdyby to náhodou neklaplo podle mých představ a všici si budem klepat na čelo, co to ta Anka vymyslela, asi by se mi do něj už totiž nechtělo, že.

Takže tramtadadá, naše koupelnová moodboard vypadá takto:

Limewash paint - vápenná bahenní barva a jak jsem se zase jednou nadchla

Když se u nás v bytě v rámci rekonstrukce oškrabávaly stěny, zjistili jsme docela zajímavé věci. Tak například strop v obýváku byl kdysi modrý (jenom strop), dětský pokoj okrový, pokoj pro služku zelený a ložnice zemitě růžová. O modrém stropu jsem věděla, ale ta duha všude jinde mě poměrně dost překvapila. A jak jsem na ty oškrábaný stěny zírala, zjistila jsem, že se mi jejich současná podoba dost líbí. Kdybychom do nich nesekali novou elektřinu, asi bych byla bývala nějakou stěnu nechala přímo v jejím oškrábaném stavu. Se zacementovanejma cestama kabelů už to byl sice i na mě dost punk, ale nějak jsem je pořád nemohla dostat z hlavy.

Už před oškrábáním jsem se totiž tak teoreticky zasnila nad tím, že bych stěnu za postelí možná chtěla natřít nějakou jinou barvou než bílou. Myslela jsem si na takovou tu skandinávsky světle šedou, chvilku jsem dokonce koketovala i tapetama.. Jenže ta textura oškrábané zdi mi nedala spát, tak co teď? Začala jsem koukal na populární betonové stěrky. Hele dobrý, ale truhláři, kteří už si vyměřili zdi na milimetry kvůli skříním, by mě asi zabili. Pak jsem zapadla do problematiky dekorativních nátěrů, které jsou u nás ovšem většinou perleťové, se třpytkama anebo rovnou zlaté. Jo tak to ne. Ale pak to přišlo. Objevila jsem limewash, vápenný nátěr, který u nás snad ani nemá žádný speciální název, jakkoliv je úplně běžnou součástí památkové péče a nátěrů starých budov a kamene. V tom moderním interiérovém smyslu jsem ale na českém rybníčku nenašla prakticky nic. Ještěže máme ten Pinterest, žejo!

Takže co že to je ten limewash? Jedná se vlastně o ochranný, ale po přidání pigmentů i dekorativní nátěr zdí, kamene, cihel, cementu a dalších stavebních povrchů. Limewash chytá i na normálně natřené zdi nebo akrylové primery, ale v tom případě se do zdí nevpíjí a nemá už ten ochranný charakter (ze strany druhé to tolik nesaje a spotřebujete míň barvy). Barva je hodně řídká, musí se pořád míchat, má i antibakteriální vlastnosti a při troše snahy ji dokážete i vyrobit sami. Ale co je na ni nejlepší, je ta nezaměnitelně krásná struktura, která vašim zdem dodá hloubku a charakter. Asi se s rekonstrukcí dalo čekat, že se občas pro něco nadchnu, ale o limewash se mi prosím pěkně už i zdálo.

1. Já si osobně stále myslím na šedou, ale podle mě limewash sluší naprosto všem barvám, i když ty zemité jsou asi nejčastější. Když jsem ukázala manželovi pár takovýchle obrázků, klepal si na čelo, že přesně takhle vypadá naše fajnová (samozřejmě vápenná) omítka. A hele jako má pravdu, ale já chci šedou :D

zdroj

Australský dům z konce 60. let (a hodně dřeva!)

Dneska jsem si po dlouhé době sedla, otevřela The Design Files - a projela všechny nový články, co jsem ještě nečetla. A jeden retro kousek vám sem hnedle musím vrznout, protože mě naprosto dostal!

Tenhle dům z roku 1969 patří interiérové designérce Amelii Hasketh, která jej s rodinou před několika lety koupila. A místo toho, aby jej strhla a postavila místo něj něco nového (jak je prý pro tyto stavby v Sydney bohužel typické), kompletně ho zrenovovala a podle mě dovedla k dokonalosti. Čím jsem starší, tím víc miluju retro dřevěné obložení, které má u sebe doma například moje babička. Jinak mám ale pocit, že narazit na něco takového (autentického) u nás, je téměř scifi. Stejně jako na interiéry inspirované 60. a 70. léty - logicky, u nás to byl hlavně panelák a papundekl, trochu něco jinýho než na západě. A možná i proto je tenhle štýl něco, co mě tolik baví - protože se to u nás zkrátka tak ňák nevidí. Nebo znáte někdo něco podobného u nás?

Naprosto nenávidím celopokojové koberce. Ale tenhle, tak ten je, na ten bych se přemluvit nechala. Takovej mecháček!

Geometrické cementové dlaždičky - když se tradiční řemeslo potká s moderní dobou (a naší rekonstrukcí)

Na počest včerejší radostné události (totiž přišly nám dvě palety cementové dlažby cca o dva týdny dřív, než jsem je čekala), si sem s dovolením odložím jeden nadšený dlaždičkový článek. Cementovou dlažbu totiž miluju snad odjakživa, její nezaměnitelný povrch, barvy, vzory, varianty, dlouhověkost... Cementovka je zkrátka boží, fakt. Vždycky, když jdu po chodbě v brněnské fakultní nemocnici, musím si udělat megatrapnou fotku bot s podlahou #ihavethisthingwithfloors. Když jdu chodbou našeho domu, kam před dvěma rokama v rámci oprav nechali vyrobit přesný repliky původní dlažby, tetelím se blahem. V podstatě kdekoliv, kde na historickou cementovku narazím, měním se v japonskýho turistu. A měli jste vidět, jak jsem byla nešťastná, když jsem si myslela, že do našeho nového bytu cementovka neklapne.

Já mám odjakživa problém s tzv. dekory, což tady myslím všichni víte, protože to řikám furt. Jamile se něco tváří jako něco jiného (např. dřevodekor na vinylu apod.), začínám se rosit. A to se bohužel týká téměř veškeré dlažby, která není jednobarevná. Na průmyslově vyráběnou dlažbu se totiž vzory tisknout tiskárnama (často včetně patiny) a já to prostě vidim a hrozně mi to vadí. Vono na fotce je to fajn, ale v reálu se probarvenému střepu pigmentovaného lisovaného cementu prostě nic nevyrovná. Samozřejmě jsou i jiné dobré varianty, jako slinutá dlažba, terrazzo, glazovaná dlažba... ale žádná nemá tak krásné vzory.

Cementová dlažba se podle wikipedie poprvé objevila ve Španělsku v 50. letech 19. století a největší boom zažívala až do poloviny 20. století, kdy ji začaly vytlačovat nové technologie. Do té doby ovšem představovala cementovka revoluční způsob výroby, který byl levnější a dostupnější než klasické vypalované kachle. Cementovka se sice doteď dělá ručně pomocí kovových matric, ale nevypaluje se, pouze lisuje.

Od první chvíle, kdy jsme rekonstrukci začali plánovat, jsem věděla, že cementovku bych opravdu hodně chtěla. Náš byt je v domě ze třicátých let a cementovku má, ale nikoliv tu secesní s bohatými ornamenty, ale jednobarevnou. Já měla k nám do bytu jasnou představu něčeho geometrického, co bude navazovat na 30. léta, ale přitom bude aktuální i dnes. Cementovku dneska vyrábí docela dost firem, které navíc vymýšlí opravdu krásné kolekce ve spolupráci s předními designéry. A právě tahle dlažba mě inspirovala nejvíc, tak jsem se ji rozhodla napasovat do článku.

1. Pokud se nemýlím, tahle božská hexagonální cementovka pochází z kolekce studia
Claesson Koivisto Rune pro švédskou značku Marrakech Design. Produkty téhle značky budou v článku opravdu v hojném zastoupení, protože jejich motivy jsou jednoznačně neznámější a speciálně jejich vzor "dandelion" kopíruje kde kdo. Tenhle vzor níže mají v několika barvách a dá se vyskládat různými způsoby - mně se nejvíc líbí tenhle neuspořádaný mix. A taky ten závěs teda.

zdroj

Plánování dětského pokojíčku & nová postýlka

Tak jo, přátelé, dneškem zahajuji na blogu novou etapu! O tom, že se budeme stěhovat, jsem se už párkrát mírně nenápadně zmínila. Jelikož se ale v úterý rozběhla opravdická rekonstrukce našeho nového bytu, není již cesty zpět a je třeba začít pořádně plánovat i to, co by člověk normálně řešil až za pochodu. "Za pochodu" si tentokrát z hned několika důvodů nemůžu dovolit, k čemuž vám něco povím zase někdy jindy. Faktem ovšem zůstává, že jsem se ve svých 32 letech pro mě dost překvapivě dostala k vlastnímu bydlení a možnosti zrekonstruovat byt přesně podle svých představ! Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit a upřímně jsem s něčím takovým ještě hodně let vůbec nepočítala, protože v Brně to s bydlením fakt není jen tak. No ale k věci. Pokud vás to bude bavit a zajímat, ráda bych dneska začala novou sérku návrhů našeho budoucího bydla, a to sice tím nejjednodušším - dětským pokojíčkem pro naši mrňavou opičku, která právě místo spinkání dělá čurbes jak půlka školky.

Finální moodboard vypadá takto a kromě lustru jsou všechny věci víceméně na tuti: