Čaj a káva, marná sláva

V článku s podzimňo-zimní kolekcí Hübsch jsem se totálně zabouchla do fotky s čajovou poličkou. Už před lety jsem měla drobnou snahu vytvořit u nás doma kávový/čajový koutek, ale zjistila jsem, že to v naší kuchyni úplně nende tak, jak jsem si představovala. Kafe totiž děláme buď ve french pressu anebo v bialetce, potřebujem tudíž i sporák i rychlovarnou konvici, která zas musí být na lince i kvůli vaření... no prostě je o blbý. Čaje tak mám v krabičce na lince a ve špajzu, případně se povalujou všude možně i nemožně; kafe ve špajzu, konvičky v lince - no zkrátka nic moc řešení. No a tak si řikám, že je třeba se inspirovat, jak s touto situací naložili jiní jinde. A hned mám nápad!

1. Hrozně mě překvapilo, že když jsem zadala do vyhledávače a na Pinterestu "coffee station" a podobné, vyjelo mi sice strašně moc fotek, ale všechny byly jako přes kopírák v bílo-hnědo-černém provedení, nechápu. Najít v té hromadě něco trochu jinýho byl docela kumšt. Pár čistě černobílých koutků mě ale zaujalo. Tenhle je hrozně jednoduchý a přitom to vypadá originálně i prakticky

zdroj

Kodaňský byt v podzimních tónech

Po sérii aussie interiérů jsem se po čase vydala zkontrolovat reportáže na dánské stránce femina.dk. A jak mi normálně trvá, než něco vyberu, tentokrát jsem měla jasno skoro hned. Tenhle interiér s bordó tóny obývá interiérová stylistka Vivi Bang s manželem a dvěma malými dětmi. A ačkoliv byt neukazuje celý, rozhodě je na co se dívat!

Jestli něco můžu, jsou to sametová křesla, boucherouite koberečky a klasické obložení stěn s kontrastní výmalbou. A barvy!

DIY swaddlery s bambulkama

Miminkovský projekt na tento měsíc je z kategorie "a přitom taková blbost", bohužel teda ale i s tou větou "to muselo dát práááce" před. I když to tak nevypadá, po hnízdě jsem u těchto mušelínových zavinovaček nadávala nejvíc. Stejně jako hnízdo jsou ale tyhle DIY swaddlery každodenně využívanou záležitostí a naše miminko v nich spinká doteď, i když už je zavinuté jen na volno s ručičkama venku. Takže ve výsledku vlastně super, i když prodávat bych je teda fakt nemohla.

Podzim-zima 2019 u dánské značky Hübsch

Novou kolekci dánské značky Hübsch jsem s váma sdílela už na jaře. Musím ale říct, že se jejich nové polohy pořád nějak nedokážu nabažit, takže jsem se rozhodla vám ukázat i pár obrázků z kolekce podzimní. Hübsch se totiž vydal mně hrozně sympatickým směrem. Popsala bych to asi jako minimalismus s kapkou barvy a vtipu, což je mi hrozně blízké a pořád by mě dost zajímalo, jak k té změně došlo a kdo to má konkrétně na svědomí. A asi mi to připomíná i můj oblíbený "aussie style". Hübsch se dlouhodobě vyznačuje perfektní kvalitou a nadčasovostí, ale teď poslední rok k tomu přidává i něco navrch, čímž si mě získává čím dál tím víc, fakt. Nadčasový nábytek v neutrálních barvách kombinuje s hravějšími doplňky jako jsou svítidla, textil anebo sklo...a celý je to dohromady prostě děsně dobrý.

Tenhle lustr z růžového mléčného skla je sice už z jara, ale troufám si tvrdit, že z nabídky hned tak nezmizí. Dost mě mrzí, že nebyl dřív, než jsem k nám do ložnice pořídila jiný. Anebo že by změna? Děsně se i líbí i modrej polštář a vázička.

Rezavá podzimní inspirace

... a když říkám podzimní, tak výjimečně nemyslím fotky dýní a kouřících čajíčků, ale interiéry, který mají zemité tóny ve své celoroční výbavě. Nedávno jsem si totiž koupila lněné šaty v zrzavé barvě a ta barva mě tak fascinuje, že na ni myslím, kudy chodím. Abyste totiž rozuměli - rezavá barva je zcela mimo škálu toho, co normálně nosím a čím se obklopuju doma. Pokud teda nepočítám několikaletou epizodu, kdy jsem si vlasy barvila hennou. Ty šaty mě zkrátka dostaly a teď tu barvu nemůžu dostat z hlavy. A poté, co jsem si včera večer zagooglila "rust interior ideas", už asi ani nechci. Protože:

1. no není to krása? Kdo by řekl, že kombinace rezavá-hnědá-pudrová bude mít takovou sílu? Jsem na větvi

zdroj

Domov plný světla z Melbourne

Zatímco u nás léto skončilo, na jižní polokouli se na něj teprve chystají. Mám ale takovej pocit, že ve většině australských domácností mají léto celoročně! Jako třeba tady v tomhle domě v Melbourne, kde je světla víc jak u nás na ulici. Spousta bílé, zeleň a barevné akcenty - no však už to znáte, to já prostě můžu!

Tenhle domov ze šedesátých let minulého století obývá rodina ve složení fotograf architektury, stylistka a jejich dcera. Kupodivu interiér není práce jejich, anébrž vyhlášeného architektonického studia Kennedy Nolan. Realizace reflektuje vysoké požadavky majitelů na estetiku a funkci prostoru, který je směsí moderního stylu, retra a nadčasové klasiky.

Fikus lyrata, subway kachličky, betonová podlaha - všechno jsou témata mých (někdy už vyloženě prehistorických) článků. Musím říct, že mě ohromně oslovily i kuchyňské skříňky v sympaticky teplém žlutém odstínu. Já žlutou nemám moc ráda, ale věřím, že když se člověk ráno vyškrábe z postele a jde postavit na kafe, tahle žlutá exploze mu přinejmenším rozlepí voko. Na něco takhle odvážnýho člověk myslím opravdu musí oslovit designéra, který se nad prostorem zamyslí tzv. "out of box".

Výlet do IKEA, nějaká ta novinka + krátký storytime

První poporodní výlet do mojí milované Ikei jsem začala plánovat snad už v porodnici. Pude to s miminem vůbec? Nezmění se moje celoživotně oblíbená destinace na místo hororových vzpomínek? Zvládneme to? No budeme muset. A vůbec, láska k Ikei je beztak genetická, tak co by se tam té mojí cácorce nelíbilo, že.

Nedávno jsem se tedy domluvila s další dvojkou matka-dítě, nabila šrajtofli a vyrazila s kočárkem na nízkopodlažní spoj... kterej mi ujel před nosem. Za hlasitého klení píšu Aničce, že dorazím cca pozítří, ta zase, že její dítě právě počůralo přebalovák, zeď i ji a že pro změnu kojí. Hele jako nikdo neříkal, že to bude jednoduchý!

Slunko oproti minulým dnům letně pražilo a já navíc zjistila, že jsem doma nechala sluneční brejle. K tomu všemu mám na sobě dlouhý kalhoty a černej svetřík, takže se už v tuto chvíli začínám mírně potit a navíc vidím v té záři bez brejlí velký kulový. Co teď, vzdát to? Nikdy!

Nepřiměřeně oblečená vyrážím svižným krokem přes celé centrum, abych stihla ten další navazující nízkopodlažní spoj, na který jsem měla naštěstí nějakou rezervu. Zpocená jako prase dobíhám na zastávku asi minutu před příjezdem busu, ale do Ikei o půl hodiny později dorážím vychladlá a natěšená na kuličky s brkaší a samozřejmě i všechny novinky. A dítě? Měla jsem pravdu, je to dědičný.