neděle 19. srpna 2018

Co jsem ušila + nějaké pindy o mně a módě

Tak jo. Než se do toho pustím, prosím berte na vědomí, že:

1. nejsem žádná fashion bloggerka ani modelka - a tenhle článek je primárně z kategorie DIY s bonusem v podobě protivného mrmlání
2. fotky fotil nepříliš nadšený manžel na mobil podle toho, kde jsem se v dané garderóbě vyskytla - a podle toho to i vypadá :))
3. je to brutálně dlouhý - a to jsem celej jeden dlouhej odstavec plnej hejtů na polyester smázla!
4. pokud vás zajímá čistě jen část o mém šití, srolujte k podnadpisu A co teda s tím

Varování máme z krku, tož pojďme na to!

Trocha backgroundu

Nutkavá potřeba naučit se doopravdy šít ve mně rostla už několik let. Jako děcko jsem se samozřejmě furt převlíkala za princezny a nějaké honosné róby ze záclon jsem si pomocí sichrhajcek a příležitostných experimentů na babiččině šicím stroji i spíchla. K rovným švům a střihům jsem se ale nebyla schopná dopracovat ani poté, co jsem o deset let později dostala svůj vlastní šicí stroj. Jo, dokázala jsem ušít povlak na polštářek anebo závěsy, ale cokoliv složitějšího nešlo napasovat na pracovní postup "punk" (čili žádný měření, žádný střihy, prostě to tady nějak šmiknu a tady to nějak sešiju) a tím pádem to pokaždé skončilo troškou zuřeníčka, zamuchlanejma nitěma a zničenou látkou.

V podstatě celý gympl byla většina mého šatníku postavená na sekáčích s každoročním Ježíškem z konfekce. Na vysoké se mi už sekáče tolik obrážet nechtělo a po nástupu do práce už na to ani nebyl čas. Jenže někdy po dvacítce jsem všech těch polyesterových halenek, viskózových šatiček a akrylovejch svetrů za pár stovek začala mít fakt plný zuby.

Jsem znamením váha, navíc poměrně dost náročná. V obchodem se mi skoro nikdy nic nelíbí, velikosti mi nesedí - a když už mi něco padne do oka, sáhnu na to a mám pocit, že to si rovnou můžu oblíknout pytel na odpadky. Bavlněnou košili jsem u nás aktivně sháněla asi rok (a nesehnala), svetr z čisté vlny seženete akorát v tom sekáči (nebo teda i Benettonu, abych nekecala) a hedvábí je u nás něco jako Colombova manželka. Nesnáším nepraktické trendy, co sedí tak dvou procentům populace, miluju pohodlné a praktické věci, co pak nosím do roztrhání. Černý bavlněný kalhoty jsem si po prošoupání koupila 3 x za sebou ty stejný, bavlněnou košili jsem nakonec ulovila v Uniqlo a mám odtamtud dohromady čtyři ty stejný v různých barvách. Pokud mi v klasických obchodech něco vyhovuje střihem i materiálem, bouchám šampáňo - moc se mi to totiž nestává.

A co teda s tím

Pokud máte s konfekční módou podobný problém jak já, ale do šití se vám nechce, máte několik možností - sekáče, lokální značky anebo švadleny. Ano, je to proces náročnější časově anebo finančně, ale pokud stejně jako já nepotřebujete mít každý den nový model, pak je to pro vás proces zcela ideální. Mně móda nebaví. Respektive - mně rychlá móda nebaví. Stejně jako v interiérech mě baví nadčasovost, kvalita, hravost a osobitost. Šít jsem se tedy chtěla naučit i proto, že jsem měla pocit, že mi vlastně ani nic moc jinýho nezbývá.

Začala jsem tím, že jsem vloni konečně pořádně otevřela knížku Love At First Stitch, kterou jsem si před lety dovezla z Londýna. (Mimochodem, v tom článku jsou vyfocený i nějaký ty košile z Uniqla) Podle knížky jsem pak ušila myslím troje pyžamový kalhoty, následně vylepšila střih a ušila ještě další troje. Pýžo tak má ode mě manžel, sestra, mamka, taťka i nejlepší kamarádka.

Po prvních dvou pyžamech přišel bod zlomu - vloni na jaře jsem se přihlásila na víkendový kurz šití v Brno šije, šmahem odmítla nabízené začátečnické projekty a prohlásila, že chci sukni do pevnýho pasu na zip. A stalo se.

No, to jsem trochu zjednodušila. Na úplném začátku jsme v kurzu prošívali papír, pak přišel na řadu povlak na polštářek a pouzdro, ve kterém mám dneska šitíčko. První den po obědě jsme si pak mohli vybrat jednoduchou halenku nebo sukni na gumu, kterou šila většina osazenstva. Jenže já sukni do gumy nebo střečového pasu fakt nechtěla, protože bych ji nikdy nenosila. Lektorky byly naštěstí úplně zlaté, vymyslely mi střih pasu a prakticky mě celým procesem provedly za ručičku. Výsledek tenkrát předčil veškerá má očekávání - ta sukně se fakt dá nosit! A je to tahle:


pondělí 6. srpna 2018

Betonové podlahy nejen do garáže!

Od mého posledního příspěvku už zase uplynulo poměrně dost času, tentokrát mám ale celou kopu dobrých výmluv. Jak jste si někteří jistě domysleli (nebo rovnou viděli na mým instáči), na konci června se ze mě stala vdaná paní, která se následně i s manželem sbalila a vodjela pryč. Teď jsem už sice nějakou dobu zpět a roztíkám se v kanclu za komplem, blogové "prázdniny" jsem si ale i tak chtěla ještě trochu prodloužit.

Poslední dva týdny už mi ale dost zřetelně začínala chybět nějaká akce. Velkej projekt s krycím názvem "svatba" pořešenej, dovolená v tahu, plány žádný. Takže jsem začala fantazírovat. A to jako obvykle poměrně dost slušně.

Jeden z mých letošních (zatím) neuskutečněných plánů se totiž jmenuje "ateliér". Místo, kde bych si mohla vesele roztahovat všechny svoje krámy, mít šicí stroj vytaženej klidně i měsíc a podlahu zaskládanou nějakou životně důležitou papírovou pitomostí, kterou jsem se rozhodla vytvořit (ano, narážím zde na papírové květiny, které jsme měli v obýváku na koberci v procesu cca čtvrt roku).

Eeee, pardon za slovní průjem, evidentně mám za ty dva měsíce přetlak nevypsaných slov. Prostě - googlila jsem litý podlahy do aťáku. Našla jsem jich mega, hrozně se mi líbí barevný, ale potkala jsem tolik krásnejch betonovejch, že to vydá na celej článek. Hele:

1. S kytkama a přírodním matrošem si beton rozumí náramně! A jak je to krásně flekatý <3

zdroj

neděle 20. května 2018

Květnový interiér - šedá elegance ve Filadelfii

Pokud u mě na blogu nejste právě teď poprvé, tak určitě víte, že mám v interiéru ráda aspoň trochu barvy. Monochromní interiéry mě většinou hrozně nudí, velice často totiž vychází jenom z nějakého okopírovaného trendu - a pak tomu chybí srdce. Když se to ale umí a vychází to tak nějak zevnitř, to je pak jiná! Jako třeba tento krásný domek v pensylvánské Filadelfii, kde sice barvám moc nefandí, ale přitom i moje oko plesá a já áchám. Hele!


neděle 6. května 2018

DIY návod na velké papírové růže + šablona

Helou! Dneska mám pro vás návod na vytvoření téhleté šílené záležitosti, která je zároveň hlavním důvodem toho, proč se tu dlouho nic nedělo. Už od února vyrábím jak idiot miliardu těchletěch papírovejch kravin, tedy květin - a konečně mohu s uspokojením prohlásit, že mám hotovo! Čtvrt roku v obležení papírovejch odstřižků, vláken z lepidla, spálenejch prstů, marvelovek a naprosto nulové schopnosti koncentrovat se na jakejkoliv jinej projekt. Jestli to stálo za to? To se teprv uvidí, spíš asi ne, cha!

Na co jsem tyhlety růže vyráběla vám prozradím v některém z dalších článků, protože tenhle má už i tak zhruba deset kilometrů. Každopádně růže jsou samy o sobě fakt moc pěknou dekorací na zeď, na večírek, na dárkové balení, svatbu, do dětského pokoje.... Jedna tato růže o průměru cca 20 centimetrů vám po troše cviku zabere zhruba půl hodiny, ale při sledování filmu i dýl. Pokud se plně soustředíte, tak to zas frčí mnohem rychleji.

neděle 8. dubna 2018

Londýnský domov plný květeny

Duben je tady a s ním i čas ukázat zas nějaký pěkný interiér. Tento se rozporcovaný v několika článcích objevil před pár dny na Habitat blogu a značně potěšil moje oko. Pokud máte s jarem taky děsnou touhu po zeleným a nakupujete pokojový kytky ve velkým, pak určitě čtěte a koukejte dál, protože o zeleň tady rozhodně nebude nouze. V tomhle živém interiéru plném barev a kytek totiž bydlí paní z londýnského květinářství Geo Fleur, které bych označila za splněný sen všech milovníků urban džunglí. A její domov je tedy logicky džungle jak vyšitá!

Krásné syté barvy + zeleň = hyperventiluju a toužím se tam vsádlit na návštěvu


neděle 25. března 2018

Velikonoční inspirace 2018

Světe div se, za pět let existence blogu jsem stvořila jen dva velikonoční články, naposledy o popsaných vajíčkách před dvěma rokama. Letos mám před Velikonocemi pár dní volno, existuje tedy jistá šance, že stihnu vytvořit i nějakou výzdobu! (Teď jsem to mimochodem právě zakřikla.) K tomu ale potřebuju nějakou dávku inspirace, že, protože ta moje poslední je z toku 2013, a to už je přeci jen trochu pasé.

1. Moc se mi zalíbila tahle jarní terárka. Todle ani neobsahuje žádný vajca, přitom úplně křicí JARO! Ve zdroji najdete i pěkný obrázkový návod, i když teda v němčině.

zdroj

neděle 11. března 2018

Jarní kolekce House Doctor 2018

Dospěla jsem k závěru, že na počest krásného počasí uplynulého víkendu to chce nějaký opatrně jarní článek. Taky máte z té zoncny a venkovního blata takovou radost? Zítra už si možná ani nevezmu podvlikačky! Teď ještě přežít "jarní" únavu (kterou ale stejně trpím celoročně) a možná ten život zase začne být worth living. Kafíčka a limonády na sluníčku i po práci, chataření na prýglu, sluneční brejle nebo rifle zazimovaný ve skříni až do října....už aby to bylo xakru! Ale než to přijde (což bude doufám brzy), musíme se holt spokojit s těšením se a nadějným vyhlížením. A čím jiným začít, než nějakou pěknou jarní kolekcí!

Jarní kolekce se většinou fotí na podzim a k pokoukání bývají dostupné už prosinci či lednu, kdy je mi ovšem ještě vcelku blbý je na blog dávat. Už teď je tedy poměrně dost z čeho vybírat, ale já musím opět sáhnout po stálici - mojí nejoblíbenjší dánské značce House Doctor.

Letošní fotky vypadají oproti minulým kolekcím poměrně monochromně a na jarní kolekci až "zimně", při bližším ohledání ale z neutrálního pozadí vykukují elegantní barvy a výrazné materiály.

LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...