pondělí 17. září 2018

Hladké podlahy vol. 2 - pryskyřice a jiné taškařice

Pamatujete ještě na článek o betonových podlahách? Trochu jsem v něm nakousla téma "aťák", respektive dílnička/zašívárna/home office a cokoliv dalšího se časem vystříbří. Vysnila jsem si do něj hladkou podlahu, ideálně bílou. Jelikož už pár týdnů chodím ve volných chvilkách oškrabávat starý lepidlo, můj plán je jasnej - jakmile to příští rok doškrábu, výsledný povrch natřu plechovkou z Bauhausu. Tadá! Kdybych ale měla jiné časové a finanční možnosti, zvolila bych pravděpodobně trochu jinej postup.

Pokud se vám hladký podlahy beze spár líbí tak jako mně, máte kupodivu poměrně dost možností, jak takového povrchu docílit. Hladká podlaha jde normálně položit (třeba marmoleum) anebo vylít. Vylívají se betonové, anhydritové anebo epoxidové stěrky, které mají každá trochu jiné vlastnosti. Epoxidové jsou pokud vim většinou lesklé, klidně i s flitry nebo metalickým efektem, což už je teda slušná divočina, ale stejně mě baví na jejich výrobu koukat na youtube.

V článku jsem dala dohromady obrázky hladkých podlah, jakým způsobem jsou vyrobené ale upřímně řečeno často fakt nepoznám. Všechny jsou ale skvělý a chci je! 

1. Třeba tuhle geniální modrou:

neděle 9. září 2018

O svatbě díl 1. - oznámení a tiskoviny

Jelikož to možná ještě pro někoho bude novinka, napíšu to rovnou jak to leží a běží, ať to máme z krku hned na začátku. Takže tradáá, Anka nezůstala na ocet a vdala se, jupí! No a chcu vám o tom konečně taky něco "málo" napsat!

Přiznávám se bez mučení, že nad tím, jak pro vás zpracovat téma naší svatby, jsem se solidně zasekla. Furt jsem nevěděla, jestli udělat jeden článek, rozdělit to do víc, jaký v tom případě volit tematický okruhy...no a máme tu září, svatba byla v červnu a kromě květinový fotostěny je na blogu kulový, že. Takže jsem se právě teď, v pátek ve 23:54 s mozkem ve formě míchaných vajec rozhodla, že to rozdělím a rozpitvám jak nejvíc to pude. Mám totiž fakt pěkný fotky a momentálně ještě i docela dost knowhow! Ale zas to možná roztahám na nějaký delší časový vobdobí, ať nám tady z toho nehrábne, jo?

Při plánování jsem samozřejmě prolustrovala všechno, co se na netu dalo k tématu najít. A z vlastní zkušenosti tedy můžu říct, že informací není nikdy dost! Tak doufám, že se moje nadcházející články budou nějaké budoucí nevěstě hodit. Pro mě byla svatba velký "projekt", na který jsem se pochopitelně moc těšila. Mírně mě znervózňovaly dobře míněný poznámky o tom, jak to budem mít určitě dokonalý, jak se všichni těší, že to bude určitě krásný.... No co vám mám povídat, vysoký očekávání mi na duševním klidu zrovna nepřidaly, ale jinak byly celé přípravy vlastně až na pár výjimečných vyteklých nervů (mých) dost fajn. Nejvypjatější chvilkou příprav byl střet názorů mezi mnou a mámou na téma "rozpuštěný vlasy vs. drdol". To byla tvrdá bitva, kterou jsem navíc prohrála, ale ve výsledku to vlastně dopadlo přesně tak, jak mělo. (Jestli máte pocit, že teď implikuju, že rodiče mají většinou pravdu - tak to může, ale taky nemusí být pravda.)

No a když tedy začínám svatební seriál, chtěla bych začít tím, čím svatba většinou začne pro vaše okolí - oznámením. Tedy něčím, s čím mi internet neočekávaně zas tak moc nepomohl.

foto Fotím

čtvrtek 30. srpna 2018

Domov plný barev a zeleně

Našla jsem na The Design Files svůj dream house! Už zase. Ale tenhle fakt píše! Je v něm spousta barev, rostlin, dřeva a nadčasových kousků a nachází se - jak jinak - v Austrálii. Mám pocit, že o australským bydlení už jste ode mě něco slyšeli. Jednou, dvakrát...do půl roku minimálně, že, ha. Kdyby to nebylo dva dny letadlem, už jsem tam dávno!

Tenhle krásný dům patří paní Maritě McCausland, která v Melbourne vlastní obchod s pokojovýma rostlinama Into The Wild. Čili něčím, co je u protinožců asi vcelku běžný, ale u nás existuje zatím akorát na bázi několika málo projektů. Ale zpět k bydlení. Je totiž boží.



neděle 26. srpna 2018

DIY květinová fotostěna - WARNING - do not try this at home

Jestli jste někdo dumali, na co jsem použila tu miliardu papírových růží, jejichž výrobě jsem věnovala článek před pár měsíci, tak konečně můžete přestat dumat. Celý ten zdlouhavý proces měl za cíl vytvořit pozadí do našeho svatebního fotokoutku. A byl to nakonec docela dobrej nápad!

Dobrá zpráva je, že po růžích už je stěna vopravdu dost easy. Přesto mám pár tipů, který by se vám v případě snahy o replikaci tohoto projektu mohly hodit.


neděle 19. srpna 2018

Co jsem ušila + nějaké pindy o mně a módě

Tak jo. Než se do toho pustím, prosím berte na vědomí, že:

1. nejsem žádná fashion bloggerka ani modelka - a tenhle článek je primárně z kategorie DIY s bonusem v podobě protivného mrmlání
2. fotky fotil nepříliš nadšený manžel na mobil podle toho, kde jsem se v dané garderóbě vyskytla - a podle toho to i vypadá :))
3. je to brutálně dlouhý - a to jsem celej jeden dlouhej odstavec plnej hejtů na polyester smázla!
4. pokud vás zajímá čistě jen část o mém šití, srolujte k podnadpisu A co teda s tím

Varování máme z krku, tož pojďme na to!

Trocha backgroundu

Nutkavá potřeba naučit se doopravdy šít ve mně rostla už několik let. Jako děcko jsem se samozřejmě furt převlíkala za princezny a nějaké honosné róby ze záclon jsem si pomocí sichrhajcek a příležitostných experimentů na babiččině šicím stroji i spíchla. K rovným švům a střihům jsem se ale nebyla schopná dopracovat ani poté, co jsem o deset let později dostala svůj vlastní šicí stroj. Jo, dokázala jsem ušít povlak na polštářek anebo závěsy, ale cokoliv složitějšího nešlo napasovat na pracovní postup "punk" (čili žádný měření, žádný střihy, prostě to tady nějak šmiknu a tady to nějak sešiju) a tím pádem to pokaždé skončilo troškou zuřeníčka, zamuchlanejma nitěma a zničenou látkou.

V podstatě celý gympl byla většina mého šatníku postavená na sekáčích s každoročním Ježíškem z konfekce. Na vysoké se mi už sekáče tolik obrážet nechtělo a po nástupu do práce už na to ani nebyl čas. Jenže někdy po dvacítce jsem všech těch polyesterových halenek, viskózových šatiček a akrylovejch svetrů za pár stovek začala mít fakt plný zuby.

Jsem znamením váha, navíc poměrně dost náročná. V obchodech se mi skoro nikdy nic nelíbí, velikosti mi nesedí - a když už mi něco padne do oka, sáhnu na to a mám pocit, že to si rovnou můžu oblíknout pytel na odpadky. Bavlněnou košili jsem u nás aktivně sháněla asi rok (a nesehnala), svetr z čisté vlny seženete akorát v tom sekáči (nebo teda i Benettonu, abych nekecala) a hedvábí je u nás něco jako Colombova manželka. Nesnáším nepraktické trendy, co sedí tak dvou procentům populace, miluju pohodlné a praktické věci, co pak nosím do roztrhání. Černý bavlněný kalhoty jsem si po prošoupání koupila 3 x za sebou ty stejný, bavlněnou košili jsem nakonec ulovila v Uniqlo a mám odtamtud dohromady čtyři ty stejný v různých barvách. Pokud mi v klasických obchodech něco vyhovuje střihem i materiálem, bouchám šampáňo - moc se mi to totiž nestává.

A co teda s tím

Pokud máte s konfekční módou podobný problém jak já, ale do šití se vám nechce, máte několik možností - sekáče, lokální značky anebo švadleny. Ano, je to proces náročnější časově anebo finančně, ale pokud stejně jako já nepotřebujete mít každý den nový model a časté změny vlastně ani nemáte rádi, pak je to pro vás proces zcela ideální. Mně móda nebaví. Respektive - mně rychlá móda nebaví. Stejně jako v interiérech mě baví nadčasovost, kvalita, hravost a osobitost. Šít jsem se tedy chtěla naučit i proto, že jsem měla pocit, že mi vlastně ani nic moc jinýho nezbývá.

Začala jsem tím, že jsem vloni konečně pořádně otevřela knížku Love At First Stitch, kterou jsem si před lety dovezla z Londýna. (Mimochodem, v tom článku jsou vyfocený i nějaký ty košile z Uniqla) Podle knížky jsem pak ušila myslím troje pyžamový kalhoty, následně vylepšila střih a ušila ještě další troje. Pýžo tak má ode mě manžel, sestra, mamka, taťka i nejlepší kamarádka.

Po prvních dvou pyžamech přišel bod zlomu - vloni na jaře jsem se přihlásila na víkendový kurz šití v Brno šije, šmahem odmítla nabízené začátečnické projekty a prohlásila, že chci sukni do pevnýho pasu na zip. A stalo se.

No, to jsem trochu zjednodušila. Na úplném začátku jsme v kurzu prošívali papír, pak přišel na řadu povlak na polštářek a pouzdro, ve kterém mám dneska šitíčko. První den po obědě jsme si pak mohli vybrat jednoduchou halenku nebo sukni na gumu, kterou šila většina osazenstva. Jenže já sukni do gumy nebo střečového pasu fakt nechtěla, protože bych ji nikdy nenosila. Lektorky byly naštěstí úplně zlaté, vymyslely mi střih pasu a prakticky mě celým procesem provedly za ručičku. Výsledek tenkrát předčil veškerá má očekávání - ta sukně se fakt dá nosit! A je to tahle:


pondělí 6. srpna 2018

Betonové podlahy nejen do garáže!

Od mého posledního příspěvku už zase uplynulo poměrně dost času, tentokrát mám ale celou kopu dobrých výmluv. Jak jste si někteří jistě domysleli (nebo rovnou viděli na mým instáči), na konci června se ze mě stala vdaná paní, která se následně i s manželem sbalila a vodjela pryč. Teď jsem už sice nějakou dobu zpět a roztíkám se v kanclu za komplem, blogové "prázdniny" jsem si ale i tak chtěla ještě trochu prodloužit.

Poslední dva týdny už mi ale dost zřetelně začínala chybět nějaká akce. Velkej projekt s krycím názvem "svatba" pořešenej, dovolená v tahu, plány žádný. Takže jsem začala fantazírovat. A to jako obvykle poměrně dost slušně.

Jeden z mých letošních (zatím) neuskutečněných plánů se totiž jmenuje "ateliér". Místo, kde bych si mohla vesele roztahovat všechny svoje krámy, mít šicí stroj vytaženej klidně i měsíc a podlahu zaskládanou nějakou životně důležitou papírovou pitomostí, kterou jsem se rozhodla vytvořit (ano, narážím zde na papírové květiny, které jsme měli v obýváku na koberci v procesu cca čtvrt roku).

Eeee, pardon za slovní průjem, evidentně mám za ty dva měsíce přetlak nevypsaných slov. Prostě - googlila jsem litý podlahy do aťáku. Našla jsem jich mega, hrozně se mi líbí barevný, ale potkala jsem tolik krásnejch betonovejch, že to vydá na celej článek. Hele:

1. S kytkama a přírodním matrošem si beton rozumí náramně! A jak je to krásně flekatý <3

zdroj

neděle 20. května 2018

Květnový interiér - šedá elegance ve Filadelfii

Pokud u mě na blogu nejste právě teď poprvé, tak určitě víte, že mám v interiéru ráda aspoň trochu barvy. Monochromní interiéry mě většinou hrozně nudí, velice často totiž vychází jenom z nějakého okopírovaného trendu - a pak tomu chybí srdce. Když se to ale umí a vychází to tak nějak zevnitř, to je pak jiná! Jako třeba tento krásný domek v pensylvánské Filadelfii, kde sice barvám moc nefandí, ale přitom i moje oko plesá a já áchám. Hele!


LinkWithin

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...