O svatbě díl 5. - program, oddávající... a nějaký ten drobný failík na závěr

Jak se to stalo nevim, ale představte si, že od naší svatby dneska uplynul přesně rok! A je tedy myslím na čase tuhle moji svatební sérii uzavřít a začít se soustředit na novou tématickou sérku, muhaha. Nicméně mi teď zbylo ještě pár témat, možná i svým způsobem těch nejdůležitějších, o které jsem se s váma chtěla podělit. Takže pokud plánujete svatbu, pohodlně se usaďte a možná i nachystejte svačinu, protože to bude náročný!

hoodně náročný

Časový harmonogram

Troufám si tvrdit, že tohle je jedna z úplně nejdůležitějších částí svatby, kterou se dá hodně zkazit, a proto ji zařazuju hned na začátek, dokud máte ještě sílu na čtení. Na toto téma jsem si nechala dost poradit a taky jsem samozřejmě hodně přemýšlela nad svatbama, kterých jsem se v minulosti účastnila. Na základě toho jsem věděla na tuti dvě věci:

1. dopolední obřad a celodenní zábavu bych osobně určitě nezvládla a v osm bych usnula za stolem
2. jakýkoliv prostoj delší jak 30 min je blbej a je třeba se ho vyvarovat

Nakonec jsme se na základě jiné svatby, na které jsme oba byli jako hosté a která se nám moc líbila, rozhodli pro obřad ve čtyři odpoledne. Otázka byla, jak vyřešit hostinu a focení. Hostinu před obřadem jsme z vícero důvodů nechtěli, ale i to je určitě možnost, se kterou jsem se setkala. Bylo trochu blbé, že jsme hostinu dělali jen pro bližší rodinu - což ovšem i tak vyšlo na cca 40 lidí. Naše svatba ale byla velká, zbytek tak byl pozvaný na obřad ve čtyři a večírek od sedmi, ale i tak jsme měli během rodinné hostiny k dispozici občerstvení a volnou zábavu venku pro všechny, co chtěli počkat na místě. Spousta lidí po obřadu odešla, starší ročníky to povětšinou zabalily po hostině.

Co mi poradila naše fotografka a mě upřímně do té doby asi ani nenapadlo, bylo potkat se s ženichem už před obřadem a jít se vyfotit. A toto prosím naprosto 100% doporučuju všem, co tenhle článek čtete ze studijních důvodů. I když je to prý třeba v Americe úplně běžný, u nás se to moc nedělá, proto mi to samotné vůbec nepřišlo na mysl. A přiznám se, že mi to ze začátku přišlo trochu divný. Vždyť která nevěsta by neměla vysněný ten okamžik, kdy ji ženich spatří kráčet k oltáři? Jenže čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem nabývala přesvědčení, že bych ten moment chtěla zažít jinak. Třeba takhle:

Existuje i fotka ženicha, jak mě spatří poprvé. Publikovat ji nebudu, zato smát se jí budu ještě v důchodě :D

Moc dobře si pamatuju na jednoho ženicha, který tak trochu zpanikařil a celou dobu koukal před sebe, až mu nevěsta musela zaklepat na rameno. A nepochybně to bude mít do konce života na talíři :) Anebo na nevěsty, který vzaly k oltáři takovou pilu, že celý ten okamžik trval jenom pár vteřin.... Najednou mi to setkání dřív a bez ostatních lidí začalo připadat jako skvělej nápad. A byl to skvělej nápad. 

S mužem nejsme ani jeden ranní ptáčáta, i proto jsme nechtěli žádný složitý dopolední harmonogram. Ženich si dopoledne zašel na brunch, já spala u rodičů, kde jsem se na tu slávu chystala a snažila se do svýho staženýho žaludku narvat aspoň nějaký koláčky. Byli jsme domluvení tuším na jednu hodinu, že za náma ženich přijede i se svědkem a nejbližší rodinou, společně si dáme skleničku, vyblejskneme pár rodinných fotek a my pak půjdeme před obřadem udělat takové to ofiko focení.

Já byla děsně nervózní, ale jakmile přišel ženich, všechno ze mě hned spadlo. Focení jsme si myslím oba užili, Anička je profík, takže to bylo šup šup a my se nestihli vyšťavit a dokonce jsme si zvládli i skočit na kafe a na zmrzku. A kolem půl čtvrté už jsme parkovali na místě svatby a já se šla schovat a našpendlit závoj. Ve čtyři obřad, pár společných fotek se všema, po páté hostina pro rodinu, potom koncert... všechno dál frčelo bez zbytečných prostojů, ale nijak hekticky. A hlavně - my už jsme nikam nezmizli. Chápu, že to vobčas jinak nejde, ale už jsem pár svateb, kde se novomanželé zdekujou na dvě hodiny na focení, zažila. A řeknu vám, dycky je to blbý. VY jste hlavní hvězdy večera, kvůli kterým tam všichni přišli. Pokud se navíc chcete vyfotit ještě před jídlem, se kterým se čeká právě na vás, máte zaděláno na hladové a nespokojené svatebčany.

To jsme ještě pózovali. Zmrku jsme do sebe cpali zcela nefotogenicky :D

Citlivé téma "oddávající" - církevní vs. civilní obřad

Jakožto člověk s celou řadou o několik let starších kamarádek jsem za svůj život navštívila poměrně hojný počet svatebních obřadů, civilních i církevních. Některé byly krásné a dojemné, jiné krásné a zábavné, některé trochu nudné...a pár jich bylo tak krátkých, že člověku ani nestačilo dojít, co se to děje.

Já ani Jiří nejsme katolíci, ale osobně jsem si moc přála církevní sňatek. Jiří proti nebyl a dneska jsme za to rádi oba. Jsem stará konzerva a byla pro mě důležitá i nějaká kulturní tradice a spojení dvou lidí tak nějak na vyšším levelu, než skrz úřední proceduru.

Tím nechci říct, že civilní obřad musí být nutně příliš úřední, krátkej a děsnej - protože rozhodně nemusí. Hrozně to ale záleží na domluvě a konkrétním člověku. Pokud jste z malé vesnice, oddávajícího znáte osobně, víte, že je to dobrej řečník, přijde k vám na zahradu, přečte vám i nachystaný text a vyslyší vaše přání, nemusíte nic řešit. Jenže ve velkým městech to oddávající sekaj jak Baťa cvičky a bývá to pak občas osobní jak focení na řidičák. Jsem navíc totálně alergická na takovou tu větu, že přítomní splnili všechny záležitosti podle právního řádu ČR a jsou navzájem seznámeni se svým zdravotním stavem a majetkovými poměry. Když pak navíc celý obřad trvá tři minuty, nic moc jinýho vám z něj v hlavě nezůstane. A ano, takový obřad jsem taky zažila. Další velká nevýhoda civilních obřadů je ta, že třeba v Brně vás neoddají kdekoliv, ale jenom na schválených místech. Pokud vám nic z toho nevadí, anebo si zkrátka civilní obřad přejete, doporučuju ho okořenit o:

- proslov, jednoznačně. Na jedné mojí oblíbené svatbě ho napsal literárně zdatný ženich a přečetl oddávající, jinde si ho nachystal bratr/svědek ženicha... ve všech případech to bylo vždycky super, jen jednou jsem si říkala, že se dotyčný brácha mohl vyvarovat fósatých stereotypních fórků. Čili bych tento úkol svěřila někomu, komu opravdu věříte a případně artikulovala nějaká konkrétní přání.

- živou hudbu na nástup. Nejkrásnější je to vždycky od kamarádů, když mezi sebou takové máte. A není třeba mnoho - jedna kytára a kamarádka, co krásně zpívá... a doják jako prase je na světě! Ověřeno.

- sliby - to, že se jedná o civilní sňatek, ještě neznamená, že si nemůžete napsat a říct svoje sliby. Akorát vynecháte větu "K tomu mi dopomáhej Bůh" a je to. Sliby jsou myslím moc krásná a romantická věc a i když z nich budete nervózní, stojí to za to.

hlavně se tou krví Kristovou nepolejt

My jsme zvolili obřad církve československé husitské, na kterou mám rodinné vazby, a neudělala bych absolutně nic jinak. Oddával nás kněz Martin z Blanska a celému obřadu předcházela i hromada přípravných setkání, osobní schůzka, ohlášky... Několik měsíců jsme byli v Blansku minimálně jednou týdně. Ale stálo to rozhodně za to - Martin nám obřad udělal na míru, ochotně přijel do Brna, vyslyšel všechna naše přání a mluvil tak krásně, že všichni buleli jak želvy anebo se smáli, ale všeho bylo tak akorát. Protože nás už prostě znal a věděl, že za trochu vtipu budeme moc rádi, ale v důstojných mezích. Martin je sám o sobě showman, což se na svatby věřte nevěřte dost hodí, obzvlášť při církevních obřadech. Ten náš trval i s hudebníma vložkama cca 30 minut a nemyslím si, že by se někdo nudil.

Hudba a zábava

Nikdy mě žádná svatba nepřesvědčila o tom, že hudba z repráku anebo DJ je lepší než živá hudba. Jasně, živá hudba je jednoznačně velká a nákladná položka v rozpočtu, ale podle mě se taky nejvíc vyplatí. My jsme měli hodinu a půl trvající koncert The Rolling Stones (revival) a bylo to bo-ží. Tančilo se a pělo a rozhodně do toho nebylo třeba nikoho nutit. V hledáčku jsem měla například i kapelu Baobab, která kdysi hrála kamarádům skvělej mix cimbálu a dobrých retro písniček, anebo The Glass Onion. Na moravských svatbách často frčí folklórní kapely - a kdybychom se brali někde na Pálavě, jdem do toho dost možná taky.

Party hard!

Když po koncertně přišel čas na Spotify playlist, jehož výrobou a dozorem nad ním jsme pověřila muzikologa-amatéra tátu, hned se do toho začali chtít montovat další svatebčani s Bonnie M., Katapultem a podobnýma. Na to táta s kravatou ovázanou okolo hlavy prohlásil "Jen přes mou mrtvolu" a díkybohu za to. Fandové prominou, ale jestli něco nenávidím, je to Bonnie M.. Zkrátka a jednoduše, pokud živou hudbu mít nebudete, zkuste aspoň toho dýdžeje. Notebooky s playlistama a youtube fakt nejsou dobrej nápad - budete pak muset poslouchat co nechcete a velmi často jenom do půlky, pak přijde někdo jinej a přepne to. Čili v každém případě dejte hudbu někomu na starost.

Co se týče dalšího programu a zábavy, nic organizovaného jsme pak už neměli. Program byl celou dobu vypsaný na tabuli, všichni tak věděli, co se kdy bude dít. Hry jsme žádné nechtěli. Kdybych našla nějakou, která by mi nepřipadla dementní, klidně bych se nechala přesvědčit. Ale další verzi zvedání bot na otázky "kdo víc prdí" případně "kdo je v posteli raději nahoře" jsem fakt nechtěla absolvovat, natož přímo na sobě.

Jak už jsem psala v předchozích článcích, na svatbě jsme měli polaroidový fotokoutek a ten svatebčany soudě dle výsledku myslím poměrně bavil. Donesli jsme i nějaké hry jako badminton, pétanque anebo nějakej dětskej kriket či co to bylo, ale přiznám se, že jsem vůbec nesledovala, kolik lidí se těchto aktivit zúčastnilo.

Některé rekvizity se v průběhu večera tak nějak uvelebily přímo na svatebčanech, kteří si je odmítli sundat :D

Rozpočet a velikost svatby

Kolik naše svatba stála přesně nevím a vědět ani nechci, i když samozřejmě nějaké nepříjemné tušení mám. Nicméně si myslím rozhodně stojí za to zmínit, že jsme skončili v poměrně velkém plusu. Důležité je totiž uvědomit si, že čím větší svatba, tím menší jsou náklady na hlavu. Čím víc lidí přijde, tím víc peněz jako dar dostanete - a přitom náklady na pronájem místa/šaty/fotografa apod. budou stejné, ať budete mít svatbu ve třiceti lidech anebo ve sto lidech.

Co mi hojně radili zkušení, bylo to, ať se vybodnu na úzkostnou snahu držet počty na co nejnižších číslech, protože je to zbytečnej stres. I když máte strejčka, kterýho skoro neznáte, a tak nějak nevíte, jestli ho pozvat nebo nepozvat... pozvěte ho. Babička nebude nešťastná, strejček uraženej...a vám to v ten den bude opravdu úplně jedno. Navíc vždycky počítejte s tím, že určitý procento lidí nedorazí, onemocní na poslední chvíli, mají rok dopředu zabookovanou dovolenou a podobně. Slyšela jsem už od víc novomanželek, že někoho nepozvali a nebyl to úplně dobrej nápad. Buď se urazili přímo ti nepozvaní nebo babička celou dobu nešťastně vzdychala... Věřte mi, jestli někoho takovýho máte, pozvěte ho, nestojí to za to. V ten den budete stejně v úplně jiný dimenzi a stréca řešit fakt nebudete.

Pozvali jsme všecky! Skoro

Ještě k tomu rozpočtu - ačkoliv rodiče i prarodiče samozřejmě posléze velice přispěli, primárně jsme si všechno platili a zařizovali sami. Naše svatba byla veliká, ale vlastně ani ne tolik nákladná, protože jsme měli dobře rozvržené priority a nedělali jsme žádná unáhlená rozhodnutí. Kromě klasických velkých nákladů jako pronájem místa a jídlo jsme tak investovali do focení, kapely a kytek (a já extra do šatů). Naopak jsme úplně zrušili spoustu současných "trendy nutností", jako vizážistku, koordinátorku, video, sweet bar (protože opravdu dobrej koláček je all you need a 100 % sweet barů je jenom na fotku a sežere se celej asi do 10 minut aniž byste stihli ochutnat), placenej fotokoutek, ubytování v hotelu... Co si budem vykládat, hodně se taky projevilo to, že dekorace jsem měla vypůjčené z Bella Rose anebo vlastnoručně vyrobené a že nám hodně lidí pomohlo. Třeba grafika oznámení a tiskovin byla dar od svědkyně, květinová výzdoba byla pro nás jenom za náklady, stoly a židle jsme sami vyzvedávali, sestavovali a prostírali...

Pokud nemáte moc velký budget, popřemýšlejte, co je pro vás stěžejní. A co pro vás tolik důležitý není, na to se s klidem vykašlete. A na co se vykašlete rozhodně, jsou levný dekorace z Aliexpressů a podobně a jeďte pro kytky (a je jedno jestli do skladu anebo na louku).

Faily aneb něco se podělá vždycky (a ve výsledku je to úplně fuk)

Perfekcionistky nepotěším, ale na každé svatbě se dycky něco krapet potentí. Vedro, déšť, opilecký dráma, rodinný dráma, nálet komárů, hnusnej dort... Počítejte s tím, přijměte to a neřešte to. Trapasy a drobné průšvihy ke svatbám patří, fakt. Takže doporučuju se nad to povznést a nekazit si tím den, protože se tomu stejně budete za chvilku smát. A co se tak trochu "nepovedlo" v našem případě?

Máš něco v zubech!

- část rodiny pozvaná na hostinu se po obřadu z různých důvodů (legitimních, ale předem neohlášených) sebrala a odešla. Jelikož jsme ale měli několik lidí, které jsme stejně pozvat na hostinu chtěli (ale nepozvali kvůli kapacitě a tomu, že nesplňovali kritérium nejbližší rodiny), měli jsme "náhradníky" hned.

- ovíněný ženichův svědek nevhodnou poznámkou způsobil drobné faux pas, ale všichni jsme to přežili a furt se máme rádi :D

- v průběhu večera vznikla fáma, že došlo bílý víno. Svědek bleskurychle sehnal nějaké další lahve, takže se nestalo nic, jenže druhej den jsme z našich původních 80 lahví našli 30. Obsluha je prostě někam zastrčila a nenašla. Facepalm

- největší průšvih byl ten, že se nám opil kuchař, který následně uklouzl a udělal si něco s rukou. Výsledkem čehož se nestihlo vydat zdaleka všechno jídlo, které jsme měli objednané, a to hlavně vegetariánské. To je jediná věc, která mě dodnes trochu mrzí, i když jsem to v den svatby vůbec nezaregistrovala. Nevydané jídlo jsme neplatili, ale doteď si řikám, jestli neměl někdo hlad. Ze strany druhé je to ale taky poměrně šťavnatá historka

- drobné příhody typu striptýz na parketu, podprsenku zamotanou do stojanu na mikrofon apod. nepovažujeme za fail, ale za známku dobrého večírku!

Tak. A to je fakt úplně všechno. Všem letošním i budoucím nevěstám moc gratuluju a trochu závidím, protože my si naši svatbu opravdu moc užili. Byl to krásný den a i celé přípravy a líbánky byly jedno z nejkrásnějších období ever. Ve výsledku je totiž nejdůležitější to, s kým celý tento proces a velký den budete sdílet. Takže moje rada na závěr je: udělejte si to po svým, nenechte se do ničeho tlačit - a užívejte si to!

P.S. na lištu jsem přidala novou záložku "svatba", abyste měli celou sérku ke čtení pohromadě