Sice bych asi měla dělat úplně jiný věci, než psát články tak trochu o blbinách, ale jednou za čas je to potřeba. Abyste totiž rozumněli, já jsem si ve svých dvaceti cosi letech nechala znovu nasadit rovnátka. Sice jenom na šest dolních zubů a jenom na chvilku, ale připadám si jak zpátky v pubertě, což teda nejni úplně nic moc. Kdysi jsem totiž nosila rovnátka zhruba dva roky a úplně jsem zapomněla, jak děsně to bolí! Jak jsem to ty dva roky vydržela na všech zubech, to teda fakt nechápu. No a tak se teď hlasitě lituju a pojídám hektolitry zmrzliny, která mi jednak po dobu jezení zprostředkuje ozdravný chladivý účinek....a jednak zmrzlinu prostě zbožňuju. Jelikož bych to bez ní v těchto dnech asi nepřežila, rozhodla jsem se na ni udělat takovou oslavnou ódu.
Asi to pojmu jako retrospektivní zamyšlení se nad zmrzlinami, které se zásadním způsobem zapsaly do mého života. Chechecheche, ale fakt, beze srandy.
Pokud to budu brát chronologicky, je třeba začít se stálicí zmrzlinového světa - Míšou. Pamatuju si, jak jsem asi v osmi letech odmítala sníst k obědu salát, ale bylo mi řečeno, že dokud ho nesním, nebude Míša. Zatímco jsem do sebe nakvašeně tlačila lístky salátu, táta mi rozpouštějící se zmrzlinu ujídal, až mi nakonec zbyla asi půlka. Tragické. Kompenzuji si to doteď - Míšu máme v mrazáku snad furt.
Asi nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla, jsem měla v kornoutku ve Francii, když mi bylo asi třináct. Byl to malinový a tuším meruňkový sorbet a od té doby všechny zmrzliny poměřuju kvalitativně tady k téhle. Zatím se jí vyrovnala pouze loňská návštěva Hájka - Ovocného světozoru v Praze. Bylo to sice s platikovejma sedačkama a s výparama z káefcéčka, ale stejně, ta teda taky byla.
Další zásadní zmrzlinovou vzpomínku mám na dobu, kdy mi bylo mezi šestnácti a sedmnácti. Piňakoládovej Manhattan se u nás už myslim neprodává, ale tahle zmrzlina byla prostě geniální. Doteď si pamatuju, jak jsem tu velikou krabici po nocích dolovala z mražáku a následně nad ní s obří lžící kontemplovala nad svým životem, proč mě ten kluk nechce, proč nemám větší prsa a vůbec, co se mnou xakru bude.
V mých devatenácti letech mě ve Skotsku moje kamarádka Magz zasvětila do tajů Ben & Jerry's a můj život už nikdy nebyl jako dřív. Doteď si pamatuju ten kelímek příchutě Phish Food, čokoládové zmrzliny s malinkejka čokoládovejma rybičkama, rozteklýma marshmallownama a karamelem. Ta zmrzlina je šíleně sladká, takže vás po ní čeká neodvratná hyperglykemie, ale aspoň ji nesníte celou zaráz, což u jiných příchutí vcelku reálně hrozí.
Nějakou dobu poté jsem byla s LL na vejletě ve Skandinávii, kde jsem tudle americkou zmrzlinu uviděla v obchodě. Napůl jsme si tenkrát koupili banánovou, s malinkejma čokoládovejma banánkama a obr kusama vlašskejch ořechů a štrádovaly si to po Oslu. Tahle zrmzlina je pravá srdcovka, koupila jsem si minivaničku za ten naprosto příšerný peníz i u nás, když jsem si pár let zpět myslela, že jsem neudělala zkoušku. Na výletech v UK si ji kupuju pravidelně, jak kvůli chuti, tak z nostalgických důvodů. Pár let zpět jsem ve Skotsku opět strávila nějakej čas a zlevněný kelímky Ben & Jerry's byly moje odměna za všechno, co jsem si byla schopná vymyslet, abych si ji mohla koupit.
Pořád mi ale zbývá hodně příchutí na ochutnání. Chunky Monkey je ale zatím nedostižná.
Poslední zmrzlina, která se mi tak nějak zásadněji vryla do vzpomínek, je švýcarská Double crème & Meringues, což je typický švýcarský dezert - smetana hustá tak, že v ní stojí lžička, a pusinky. Dohromady to dává naprosto neuvěřitelnou chuťovou kombinaci, ve zmrzlině ještě obohacenou o karamel. Ve Švýcarsku jsem byla až na výjimky dost osamocená a touhle zmrzlinou, na kterou mě přivedla moje báječná paní domácí, jsem si zvedala náladu. Ještě jsem vyzkoušela Maple & walnut a taky dost dobrý. Mövenpick umí!
A ještě jedna mě napadá! Teď ve Florencii jsem měla pecorinovou - tedy sýrovou zmrzlinu. Měla jsem k tomu kiwi sorbet a bylo to dost dobrý. Byla to taková jemná sladká smetanová zmrzlina s malinkýma kousíčkama strouhanýho pecorina, který tomu dodávala slanost, což byla fakt geniální kombinace. Jestli někdy budete ve Florencii, zajděte si do zmrzlinárny Carapina, kterou najdete v tenké uličce Via Lambertesca vedoucí přímo z nádvoří Uffizi.
Ani nevim, nakolik dává tenhle článek smysl, protože už mě fakt zas dost bolí zuby. Obecně jsou mými nejoblíbenějšímu zmrzlinami pistáciová a punčová, kterou skoro nikde nemaj. Co vy a zmrzlina, taky se jí v létě živíte tak jak já? A taky je vám důležitým spojencem v náročných chvílích?
La Petite Anne
Ujíždím na zmrzlině Haagen Dazs s makadamovými ořechy a karamelem, což je asi ta nejsladší a nejlepší věc, co znám :)
OdpovědětVymazatMimochodem, moc pěkný plakát tady máš k tý zmrzlině :)
Taky jsem si říkala, že potkat ho někde v obchodě, už je můj:D O té haagendazsce už jsem toho dost slyšela, ale v obchodě mě vždycky odradí ta cena...budu muset promyslet, za co se jí odměním:D
VymazatMně se tenhle post moc líbí:) Zkušenost mám ale jen s tím Míšou.) A z Haagen Dazs pro změnu miluju strawberry & cheesecake. Občas je má Billa v akci.)
OdpovědětVymazatKdyž ony sou i v akci furt dost drahý a já jsem ten kelímek schopná spořádat na posezení, tak to pořád odkládám:)...protože jakmile se to prolomí a já si ji koupim poprvé, tak přijdu na buden, úplně to vidim:D
VymazatVynikajúci článok, na toto leto ako stvorený, takže podľa mňa to je veľmi hodnotoná a prínosná téma. Míša je nutnosť a zmrzky v kelímkoch prípadne kýbloch to je moja "smrť" a keď má niečo chrumkavé, od lentiliek, cez čokošku až po oriešky,som stratená.
OdpovědětVymazatPřesně! Hlavně tam musí být něco k pochroupání, to ten prožitek posouvá o pět levelů vejš:D
Vymazat