Levný porcelán aka co nakupují chudí estéti

V úvodu tohoto článku vyjevím něco, co o mně zasvěcení ví, ale zbytek si možná trošku ťukne na čelíčko. Abyste rozuměli, já jsem děvče praktické, a tudíž si již několik let schraňuju věci „do výbavy“. Nejde ani tak o ty vdavky (i když pravda, ten svatební boom v mém okolí započatý v posledním roce by zblbnul každýho), ale hlavně o tu budoucí domácnost, které se doufám jednou dožiju. Jenže se mi často stává, že když se mi něco opravdu líbí, většinou to stojí částky způsobující mi záchvaty hysterického smíchu. Obvykle jsem tedy nucena hledat alternativní metody (popřípadě sponzory).

Jak jsem již zmínila (a většina z vás stejnak ví), podzim a začátek zimy jsem strávila ve Švýcarsku. Jelikož je to země zatraceně drahá, možnosti nakupování nebyly pro chudou českou studentku zrovna ideální. To bych to ale nebyla já, abych stejně neodjížděla o několik kilo těžší, než jsem přijížděla (a tentokrát se to výjimečně a šokézně netýkalo mýho zadku). Bylo mi totiž vyjeveno tajemství Armée du Salud (Armády Spásy), respektive jejich vetešnictví, které se stalo mým asi nejoblíbenějším místem ve městě. Dalo se tu narazit prakticky na všechno a to včetně použitých štětek na záchod. Nojo, Švýcaři berou to vyklízení pozůstalostí z gruntu.

Štětky od záchodu ovšem nebyly zrovna cílem mých nákupů. Chodila jsem číhat na nádobí a i když můj vytoužený slavnostní servis stále zůstává na mém pomyslném seznamu neodškrtnut (potkala jsem ho, ale bylo nutné k němu zakoupit cca 20 dezertních talířků, což je i při mé zálibě v dortech trochu moc), přeci jen byly nějaké poklady objeveny.

Berte to tedy jako inspiraci a ukázku toho, že ani věci do domácnosti, které sami nevyrobíte, nemusí nutně stát spousty peněz. Situaci v bazarech českých, respektive brněnských, budu muset lépe zmapovat.

Nahoře vidíte kávovou soupravu (bohužel jen pěti hrníčků s podšálky), kterou jsem objevila hned při své první návštěvě. Stála mě strašlivých sto korun českých. Jsou ve výborném stavu, někde trochu patinované, což mi ovšem vyhovuje. Talířky a mlékovku jsem si koupila zase jindy, všechno má na sobě ručně malovaný kytičky. Vázu jsem si koupila před pár lety v Brně v bazaru a cukřenka je našich. Sušenky taky.

Dva servírovací talíře jsem ulovila jinde - byla to taková obří vetešárna mimo město, kam jsme jeli autem. Měli tam toho příšerně moc (včetně spousty starýho Wedgwoodu) a taky v tom měli pěknej bordel. Ceny byly ale trošku vyšší. Šest talířků jsem dovezla našim k Vánocům, ať sem jim v těch šest ráno lépe snídá. Lucernu jsem si dovezla z Turecka.

Co tím chtěl básník říci? Hlavně to, že se někdy vyplatí trochu zapátrat mimo velké řetězce, které mají všechno. Je pohodlné nakoupit všechny nové talíře někde v Tescu nebo Ikei, ale pokud budete trochu hledat (a ne jen po bazarech, třeba i na aukru nebo obecně na internetu), můžete za stejnou či menší cenu ulovit poklad, který rozhodně nebudou mít všichni vaši známí.

Dik a čau

La Petite Anne