Poličky v kuchyni a svatební dar na nich

Některý věci mi zkrátka trvaj. Nemám ráda dočasná řešení, takže když si nejsem něčím jistá, čekám, až se to tak nějak vystříbří. Stejně jako s těmahle poličkama na porcelán v kuchyni.

Jako svatební dar jsme od babičky dostali kávovou sadu anglického porcelánu. Sami jistě uznáte, že strkat todlencto někam do skříně by byla téměř svatokrádež. Dlouho předlouho jsem hledala a přemýšlela, kam s tim? Koukala jsem na poličky na talíře, prosklený skříňky... a nic ideálního ne a ne najít. Několik měsíců jsem tak při žvýkání snídaní a večeří koukala na krabici těchle krasavců v rohu kuchyně, až jsem konečně dostala nápad a vyřešila to - ikeou. Tohle jsou prosím poličky na kořenky. Cha! No nejsem já vobčas praktická?

Ééé, vono to to teda trvalo ještě i několik měsíců potom, takže kromě krabice s porcelánem jsem na zemi koukala i na ty poličky. Ale nedávno se mi konečně povedlo půjčit si vrtačku a vrhnout se na to. Bylo to děsný. Ačkoliv si myslím, že s vrtačkou docela zacházet umím, pochopitelně jsem ve stěně narazila na šutr velikosti dlažební kostky, na který běžná vrtačka nestačí. Šroubovákem jsem pak hledala jeho okraj, který jsem naštěstí našla asi o cenťák níž, takže hmoždinku stačilo do zdi zadělat pod úhlem. Chvilku jsem ale pojala podezření, že kvůli šutru mi tenhle projekt padne. Když nad tím zpětně dumám, mrňavá vztekající se Anka v pyžamu s vrtačkou v ruce musela být opravdu zajímavá na pohled.

Po vyvrtání jsem byla nucena zadělat krátery okolo a všechno zatřít barvou. Je zvláštní, že někdy to vůbec není potřeba, v našem starým bytě je to ale potřeba skoro vždycky. Celý proces se tím bohužel natahuje o celé dny. Než zaschne stěrka, než vybroušená stěrka zaschne podruhé, než zaschne barva... Taky vás to tak baví tohle?

Hele ale nakonec to dopadlo dobře! Zeď byla dlouho zbytečně prázdná, teď mám při jídle na co koukat. Jakože konečně nekoukám k zemi na krabici, ale do výšin na krásnej porcelán. Vzala jsem to rovnou i s mírnou debordelizací a ministylingem stolku pod, takže je teď mnohem čistější na voko.

No a to je v podstatě celý. Miniproměnu jsme završili rodinným brunchem, kdy jsem vlastnoručně uvařila 12 ztracených vajec téměř naráz. A teď to říkám všem, kdo je jen ochotnej poslouchat, protože jsem tím překonala jeden ze svých velkých strachů. Strach z tvorby ztraceného vejce. Znáte?

Tak krásnou neděli vinšuju!