Tento interiér se nachází v Melbourne a bydlí v něm rodina ilustrátorky a designérky Pauly Mills. Ze všeho nejvíc mě dostal jejich obří krb, který je jak z hradu.
neděle 21. ledna 2018
Barevná injektáž z Melbourne
Tento interiér se nachází v Melbourne a bydlí v něm rodina ilustrátorky a designérky Pauly Mills. Ze všeho nejvíc mě dostal jejich obří krb, který je jak z hradu.
úterý 16. ledna 2018
Kilimy z Maimana a minirozhovor s Terezou Inkovou
To, že miluju orientální koberce, je myslím poměrně známá věc. Napsala jsem o nich už docela pěknou řádku článků a lze předpokládat, že v budoucnu ještě i napíšu. Proč? Protože jsou prostě boží děcka, fakt. Kvalitní vlněný koberec je naprosto fantastická investice po všech směrech - vydrží věky, je nadčasový, skvěle se udržuje, opticky i prakticky zatepluje prostor a v majitelích pravidelně navozuje velmi radostné pocity. To poslední sice soudím hlavně podle sebe, ale to se taky počitá, no ne?
Sama vlastním origo orientální koberce tři. Dva s nízkým vlasem v obýváku a v kuchyni a nově díky Tereze Inkové z Maimana i jeden krásný kilim v chodbě, o kterém ještě určitě uslyšíte. Terezu jsem před Vánoci navštívila v jejím pražském showroomu, kde jsem kromě vůně vlny do nosa a koberce do tašky nasála i poměrně hodně zajímavých informací. Věděli jste třeba, že Afghánistán je poslední východní zemí, kde kilimy vyrábí výhradně ručně tamější ženy? Samozřejmě poté, co chlapi řádně opečují a oholí ovce. V jiných zemích mnohem více zdomácněla průmyslová výroba. Aha!
A co to vlastně ten kilim je?
Sama vlastním origo orientální koberce tři. Dva s nízkým vlasem v obýváku a v kuchyni a nově díky Tereze Inkové z Maimana i jeden krásný kilim v chodbě, o kterém ještě určitě uslyšíte. Terezu jsem před Vánoci navštívila v jejím pražském showroomu, kde jsem kromě vůně vlny do nosa a koberce do tašky nasála i poměrně hodně zajímavých informací. Věděli jste třeba, že Afghánistán je poslední východní zemí, kde kilimy vyrábí výhradně ručně tamější ženy? Samozřejmě poté, co chlapi řádně opečují a oholí ovce. V jiných zemích mnohem více zdomácněla průmyslová výroba. Aha!
kilim Rangina |
pátek 5. ledna 2018
Report - jak jsem vedla workshop
Jak jste někteří možná zaregistrovali, poslední předvánoční víkend jsem se vydala do Prahy na workshop výroby lapačů snů. Na tom by nebylo nic moc extra zvláštního, protože na workshopy chodím furt (jsou totiž boží, vite?). Z normálu ovšem vybočila skutečnost, že tento workshop jsem vedla já. Cha!
O vlastním workshopu jsem si snila už nějakou dobu, když tu náhle mě jednoho dne oslovila Jana z letenského Pokoje č. 10, ve kterém se pořádají různé kurzy, hlavně šití. Zdálo se to tedy jako znamení z vesmíru a vůbec příležitost, kterou nemůžu odmítnou. I když jsme následně nemohli najít vhodný termín a jako jediný možný se ukázal ten nejblbější vůbec (tzn. přesně ten poslední víkend před Vánoci, díky čemuž jsem šila dárky 23. a cukroví dělala 29.), i když nezafungovala síla mé osobnosti (haha/smrkbrek) a pro nízkou účast se to málem celé zrušilo, nakonec jsem Janě a vesmíru ohromně vděčná, že mi tuhle příležitost seslaly. Bylo to pro mě rozhodně poučné a vlastně i dost zábavné. I když znova už bych leccos udělala jinak, podařilo se mi myslím to, o co tam šlo - naučit mé milé účastnice vyrobit lapač snů. A i když už nám všem na konci byla zima a měli jsme hlad, upřímně doufám, že si to užili všichni zúčastnění.
No a takhle nějak to tam vypadalo. Jak poznáte, že navzdory mírnému blekotání jste schopní předat alespoň nějaké relevantní informace? Tak, že vám kurzistka s prstem v nose napoprvý vyrobí toto:
Mně prosím tento typ výpletu zabral asi tak pět pokusů, než se povedl. A k tomu blekotání - na začátku jsem začala panikařit, že jsem si špatně poznačila potřebnou délku koženky na omotání. Všechny jsem mírně hystericky přesvědčila, že to určitě nevyjde a kruh budou muset omotávat znova, načež to pochopitelně vyšlo i s rezervou. To je tak, když nevěřím sama sobě.
O vlastním workshopu jsem si snila už nějakou dobu, když tu náhle mě jednoho dne oslovila Jana z letenského Pokoje č. 10, ve kterém se pořádají různé kurzy, hlavně šití. Zdálo se to tedy jako znamení z vesmíru a vůbec příležitost, kterou nemůžu odmítnou. I když jsme následně nemohli najít vhodný termín a jako jediný možný se ukázal ten nejblbější vůbec (tzn. přesně ten poslední víkend před Vánoci, díky čemuž jsem šila dárky 23. a cukroví dělala 29.), i když nezafungovala síla mé osobnosti (haha/smrkbrek) a pro nízkou účast se to málem celé zrušilo, nakonec jsem Janě a vesmíru ohromně vděčná, že mi tuhle příležitost seslaly. Bylo to pro mě rozhodně poučné a vlastně i dost zábavné. I když znova už bych leccos udělala jinak, podařilo se mi myslím to, o co tam šlo - naučit mé milé účastnice vyrobit lapač snů. A i když už nám všem na konci byla zima a měli jsme hlad, upřímně doufám, že si to užili všichni zúčastnění.
No a takhle nějak to tam vypadalo. Jak poznáte, že navzdory mírnému blekotání jste schopní předat alespoň nějaké relevantní informace? Tak, že vám kurzistka s prstem v nose napoprvý vyrobí toto:
Mně prosím tento typ výpletu zabral asi tak pět pokusů, než se povedl. A k tomu blekotání - na začátku jsem začala panikařit, že jsem si špatně poznačila potřebnou délku koženky na omotání. Všechny jsem mírně hystericky přesvědčila, že to určitě nevyjde a kruh budou muset omotávat znova, načež to pochopitelně vyšlo i s rezervou. To je tak, když nevěřím sama sobě.
pondělí 1. ledna 2018
Pour Féliciter 2018
Tož tak a zítra do prvního pracovního dne ze dveří pravou nohou!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)