Moje zkušenosti s kurzem interiérového designu

Tentokrát to bude asi trochu hutnější (taky mi nějakou chvíli trvalo to sesmolit), čili pokud preferujete vyloženě obrázkové články, ani bych se nenamáhala tenhle dále rozklikávat (já vim, jak si navnadit čtenáře, che). Po zdárném ukončení studia (pravděpodobně na furt) jsem dospěla k závěru, že je třeba se před nástupem do toho opravdického pracovního procesu, který mě bude pravděpodobně ubíjet až do důchodu, patřičně odměnit. Několik dní po státnicích jsem tak nažhavila kreditku, totálně vyždímala svoje konto a za pár dní skutečně odjela do Londýna na kurz interiérového designu. Ať žijou rychlá rozhodnutí.

Vybrala jsem si třítýdenní kurz na University of the Arts London, která má cosi jako věhlas a taky krásnou budovu. Kurzů nabízeli spousta, na místě jsem trochu zalitovala, že jsem si nevybrala spíš ten s názvem "Experimental Fashion Knitwear" (vtip, ale ten kurz fakt běžel a moje cynické pošklebování dostalo pořádnýho facana s jejich závěrečnou přehlídkou). Výuka probíhala pět dní v týdnu od rána do odpoledne, ale čím byl blíž konec (a tedy i deadline závěrečného projektu), tím víc času byl třeba nad projektem strávit a člověk pak padl do postele s mozkem rozteklým jak zmrzlina. Beze srandy - ten záhul na hlavu, to bylo teda něco. Ačkoliv to nebyl můj první kurz interiérového designu, na tohle jsem připravená nebyla, ten rozdíl byl obrovský. První kurz, který jsem absolvovala, byl v rámci Art Campu v Plzni před pár lety. ArtCamp mimochodem vřele doporučuju, je mi docela líto, že se mi nepodařilo udělat na tenhle kurz recenzi v době, kdy to bylo relevantní, páč ArtCamp teď v pátek skončil a příští je až za rok. Nicméně interiérový design tehdy (2012 tušim) běžel poprvé a i když já byla spokojená, pár much by se tenkrát jistě našlo, nicméně nepochybuju, že ty už jsou dávno vychytaný. Plzeňský kurz byl hodně praktický - měli jsme přednášky o podlahách, svítidlech atd..., v myšlenkové rovině jsme se pohybovali v celku při zemi. Závěrečný projekt byl tenkrát navrhnout řešení pro jeden z nabízených prostor - já si tenkrát vybrala kavárnu, mezi dalšími prostory byl třeba dětský pokoj nebo garsonka. Žádné konkrétnější zadání jsme ovšem neměli.

V Londýně se při zemi pohybovat asi ani dost dobře nelze. Spíš než o konstrukci interiéru to bylo celé o jeho dekonstrukci. O pochopení prostoru jako celku, jako jednotné struktury, ve které jsou jednotlivé části pevně provázány a když vydělíte jednu část, celá struktura mění svůj význam. Hlavně to ale bylo o tom, přijít s nějakou nosnou myšlenkou a u všeho vědět odpověď na otázku "proč". A to bylo právě to, u čeho se mi málem zavařily mozkové závity.

Ještě se vrátím na začátek a popíšu, jak to vlastně celý probíhalo. Takovej kurz samozřejmě není zadarmo, mezi mými mezinárodními spolužáky s kabelkami Louis Vuitton a Michael Kors (případně obojí), kterým kurz z velké většiny zaplatili rodiče jako prázdninové povyražení, jsem se vyjímala trochu jako chudá příbuzná. Ačkoliv jsme měli na začátku předepsanou tunu věcí, co si máme vzít sebou, nepotřebovali jsme nic. Na náš závěrečný 4D model nás dokonce vzali do modelářskýho obchodu a do určité částky nám zaplatili nákup. No to si dokážete představit, jaká hysterie se člověka v takovým obchodě zmocňuje, když je všude kolem spousta barevných papírů, barviček, lepidýlek a tuny dalších kravin, který prostě všechny nutně potřebujete. Nakonec se mi podařilo odejít jenom s dvěma baleníma metrovejch hranatejch špejlí, což bylo bohužel to jediný, co jsem opravdu potřebovala. Jinak jsem ale první den kurzu přišla, vyfásla kartu a už se jelo, každej den od desíti do čtyř (ale několikrát jsem odcházela až v šest či přicházela už v osm). Co s týče osazenstva, děcka byly většinou mladší jak já, ale lidi přes třicet, kteří se rozhodli změnit svou kariéru, se taky účastnili. Pokud by někdo z vás o něčem podobným uvažoval a měl na to prachy, rozhodně jeďte, ať je vám kolik chce (ale máte nad 18, pro děcka jsou zas jiný kurzy). Potkáte spoustu prima lidí, procvičíte si angličtinu, rozšíříte si obzory a v neposlední řadě upgradujete svůj životopis.

Jeden z prvních úkolů, který jsme dostali, bylo pomocí barevných lepicích pásek vypracovat plán a nárys kavárny/hospody a to v životní velikosti. Já jsem z nějakého důvodu pracovala převážně na záchodu, který jsem na závěr dostala za úkol patřičně zvandalizovat. Jinak jsem se vyřádila na aplikaci dortu a cupcaků na barpultu. Time of my life. Nikdy bych nevěřila, jak si takový blbiny může člověk užít, když si jich dokáže patřičně vážit. Jinak celé cvičení samozřejmě nebylo jenom pro zábavu. Cílem bylo uvědomit si prostor a "ohmatat" si rozměry v praxi - ti, kteří nejsou zvyklí s návrhy a rozměry běžně pracovat, totiž nemají přibližné rozměry tzv. "ve voku" a při navrhování se pak dopouští zásadních chyb, kdy si židli nakreslí o třetinu menší a pak se diví, že se jim vedle té skříně nevejde. První, přibližné návrhy a modely se totiž dělají jako skici, s měřítkem se pracuje až v dalším kroku.

Naši učitelé nám nechtěli prozradit náš závěrečný úkol celý dva týdny, že prej pak studenti dospějou k předčasným závěrům. Místo toho jsme měli spoustu dílčích úkolů, které k tomu hlavnímu postupně směřovaly. Natahovali nás tak jak kšandy, ale troufám si tvrdit, že to bylo celý co k čemu. Vypotit myšlenku bylo bolestivé, ale její vypocení následně doprovázely výrazné pocity satisfakce. Náš závěrečný projekt byl vymyslet službu nabízející prostor (omezený rozměry dvou jednotek plovoucího mola - neptejte se proč, prostě proto. U školy je kanál s lodičkama a plovoucím molem, naše závěrečná výstava tak byla na imaginárním kanále), který by nějakým způsobem vyjadřoval ducha námi zvolené firmy. Ostatní děcka dělaly třeba British Airways, Pinterest, Instagram, Green Peace.... já jsem dělala Fair Trade.

Jakkoliv se to může zdát jednoduchý, nebylo. Vymyslet totiž něco, co nebude příliš banální, ale ani tak komplikovaný, že to nikdo nepochopí, vyžaduje hodiny brainstormingu a myšlenek typu "já jsem úplně blbá, napadají mě jenom hovadiny". Nakonec jsem vymyslela prostor, na kterém by si lidé mohli vzájemně nabízet služby na principu směnného obchodu - tzn. já ti napeču buchty na oslavu, ty mi za to natřeš plot. Prostor jsem ohraničila provázkovou "nástěnkou" na inzeráty a dovnitř jsem strčila čtyři houpačky, kde se můžou lidi hezky domluvit. Houpání ze strany na stranu mělo být symbolické - prostě férovej obchod.

Z toho myslím jednoznačně vyplývá, že tenhle kurz byl spíš o rozšíření obzorů v našich hlavách, i když jsme se vlastně naučili i spousty praktických věcí. Hlavním přínosem bylo rozvíjení myšlenek na trochu vyšší úrovni, než jenom "sem prdnu skříňku". Rozhodně bych takový kurz doporučila, ale spíš pro ty, kteří už nejsou úplnými začátečníky, a kteří to myslí vážně. Pokud vás zajímají spíše ty "přízemnější" věci, jako volba vhodných materiálů, ergonomika a další ryze praktické věci, doporučuju Plzeň. Pokud chcete začít myslet jako designér a naučit se pracovat s prostorem nezávisle na tom, co znáte (ale co svazuje - jako třeba "chci tam čtyři židle od Vitry"), pak jednoznačně doporučuju kurz tohoto typu.

Pokud jsem se v Londýně naučila něco ryze praktického, pak to byla rozhodně tvorba 4D modelu v měřítku. Spoustu času jsem strávila vypočítáváním konstrukce, kterou jsem si musela vymyslet, ale která zároveň musela být funkční. Nehledě na to, že nařezat asi milijón dřevíček v určité velikosti trvá prostě svinsky dlouho. Ale řeknu vám, že po vší té práci tam ten model nechat s vědomím, že ho uklizečka šópne do koše, to teda bolelo. Ale nést si ho domů...to by se Ryanairu asi moc nelíbilo, mám takovej pocit.

Protože nechci, aby byl tenhle článek delší jak občanský zákoník a podobně čtivý, už toho radši nechám. Tenhle text jsem nevyplodila proto, abych se pochlubila, ale abych se podělila o svoje zkušenosti, pocity a taky proto, abyste věděli že tyhle možnosti existujou a jsou vždycky nějakým způsobem přínosné. Pokud vím, tak v ČR se interiérový design na univerzitách jako samostatný obor stále nevyučuje, ve výsledku tak ale má v tomhle oboru u nás šanci mnohem větší spektrum lidí. I to je jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustila i já - a musím říct, že moje dyzajnová sebedůvěra poskočila zase o nějakej ten stupínek vejš.

Pokud jste se prokousali až sem a zajímaly by vás nějaký další informace, klidně se ptejte, pokud budu vědět, odpovím ;)

Hezkou neděli